KRKAVEC
Půlnoc tristní, já si bloumal, sláb a znaven ještě zkoumal
řadu roztodivných svazků nepřestával probírat,
už mi hlavou zaklimbalo, když tu něco zaťukalo
jemně, slabě zaklepalo, zadedveřmi od komnat.
'Návštevník to' zamumlal jsem 'klep na dveře od komnat —
tak to bude, akorát.'
Nepamatuju si málo: prosinec, jen v krbu hřálo
na podlaze od uhlíků stíny světel začly hrát.
Na ráno jsem se už těšil; — co jsem sháněl nevyřešil —
knihami se neutěšil — Lenoru bych našel rád —
dívku andělského jména Lenoru bych našel rád —
nezvěstnou tu napořád.
Závěsy pak cosi chvělo, jak by nejistotu chtělo
rozjitřit — mne naplnilo bázní jakou nechtěj znát;
abych srdce tlukot ztišil, stál jsem tam a hlas svůj zvýšil
'Návštevník to pozdní přišel — doufá, klepe u komnat —
Pozdní poutník noční doufá vejít, klepe u komnat —
to je ono, akorát.'
Odhodlání rostlo ale, nečekal jsem déle, 'Dále,
Sire, Madam' řekl 'račte odpustit mi nastokrát,
potkalo mne zaklimbání když tu vaše zaťukání,
slabé skromné zaklepání, zadedveřmi od komnat —
že jsem málem nezaslechl' — dokořán jdu otvírat; —
jenom tma tam, akorát.
Dlouho stál jsem, do tmy hleděl, co si myslet abych věděl,
zviklán, obav plný jaké nepřeju vám nikdy znát;
ticho bylo dokonalé, temnota jen temná stále,
ozval se můj šepot ale — 'Lenoro?' — tu chtěl jsem zvát;
na což ozvěna se klaní — 'Lenoro!' — mi na návrat;
jenom jednou, akorát.
Do komnaty jsem se vracel, neklid v duši přeobracel,
vzápětí jsem slušel ťukat, silněji však tentokrát.
'Jistě,' dím, 'u okenice bylo to, a kde je svíce,
stačí přiblížit se více, hrůze své se nepoddat; —
zklidnit srdce nejprve a hrůze své se nepoddat —
je to vítr, akorát!'
Okenice rozehnány, když tu, dovnitř, roztřepaný
vkročil majestátně bájný krkavec či havran snad.
Bez omluvy, zaváhání, nezdržel se cestou ani;
nadřazeně bez vyzvání, nade dveře od komnat —
used na Pallady bustě, nade dveřmi od komnat —
used, na hřad akorát.
Ptáka toho oblečení vybízelo k odlehčení,
ebenový, strohý, vážný výraz co nes, bez výhrad,
'Hřeben krácen máš, až lysý, snad až příliš smělý ty jsi,
starosvětský, temné rysy krkavče máš, noci vzat —
pověz posle od plutónských břehů, jak tě nazývat!'
Krkavec děl, 'Marnopřát.'
Moc jsem žasnul co to tu je, že ten pták se vyjadřuje,
přestože ta odpověď jen sotva smysl mohla dát;
Sotva by kdo předpokládal — v životě bych nebyl hádal,
že bych někdy o cos žádal nade dveřmi od komnat —
ptáka, zvíře zřel na bustě nade dveřmi od komnat,
navíc jménem 'Marnopřát'.
Krkavec na bustě seděl osamocen dál, a neděl
nic než toto jedno slovo, jak by duši do něj vklád.
Konec zdál se skřehotání — ani pírkem zatřepání —
až jsem zamumlal, 'vše za ní odlétlo co měl jsem rád —
zítra odletí jak druzí, jako vše co měl jsem rád.'
Pták však na to, 'Marno přát.'
Zaskočen jak trefné bylo to co řek, mne zamrazilo
'Zajisté' dím, 'opakuje jediné co umí, krad
výraz ten od neblahého majitele dříve svého,
jistě strašný osud jeho způsobil, že napořád —
žalozpěvem až se stalo, opakoval napořád
on „Darmo-marno přát“.'
Krkavec mi učaroval, pod úsměv jsem smutek schoval,
přede dveře polstrované křeslo jal se přesouvat,
do podušek ze sametu uvelebil se, a zde tu
sítě úvah předl, pletl, rozjímal co znamenat
má ten přízrak, temný, hrozný, varovný, co znamenat
má to příkré 'Marno přát'.
Tak jsem seděl pohrouženě, uzapřeně, zahleděně,
zticha zřel na opeřence, žhnoucím zrakem zaujat;
Leccos probíral jsem maně, hlavu odkloněnou k straně
na polštáři nevídaně lehký odlesk, lampy zlat,
fialový od sametu podušek lesk lampy zlat,
ach, s ní na nich, marno přát!
Najednou jsem těžce dýchal, jak by kadidlem kdos dmychal,
Serafů, hle krůčky zvoní na koberci do komnat.
'Neblahý' dím, 'Bůh ti zaslal — po andělích co ti poslal
úlevu — už kéž bys přestal na Lenoru vzpomínat!
Doušek zapomnění, přestaň na Lenoru vzpomínat!'
Krkavec děl, 'Marno přát.'
Proroku' dím, 'zlověstníku! — ptáku, či snad ďábelníku! —
pokušitel ať, či bouře vichr vrh tě do mých vrat,
opuštěný, neúmorně na pustině této, vzdorně —
v domě hrůzyplném věrně čekám, pravdu dej mi znát —
zda je — balzám v Gileadu — řekni, prozraď, dej mi znát!'
Krkavec děl, 'Marno přát.'
'Proroku' dím, 'zlověstníku! — ptáku, či snad ďábelníku!
u nebes, ba u samého Boha — dlužno zbožňovat —
prozraď bědné duši má-li v Ráji dálném doufat, zdali
andělského jména, chvály, Lenoru lze objímat —
vzácnou, andělského jména, Lenoru tam objímat?'
Krkavec děl, 'Marno přát.'
'Tak to sbohem, brachu ptačí!' vzkřik jsem, povstal — 'Tak to stačí,
kliď se zpět do bouře, vrať se do podsvětí na břeh ztrát!
Ani pírka nenech u mě na paměť jak lhal si umně!
Neruš smutek věrolomně! — opusť portál od komnat!
Zobák z mého srdce vytas, seber se a zmiz z mých vrat!'
Krkavec děl, 'Marno přát.'
Krkavec ten, nehybně-si dál a dodnes sedí, děsí,
na Pallady bustě bledé nade dveřmi od komnat;
v očích záblesk zdá se vždycky nese, snivě démonický,
kužel světla éterický vrhá jeho stínu chlad;
duši mou až na zem srazil plouživého stínu chlad,
povznesení — marno přát! |
THE RAVEN
Once upon a midnight dreary, while I pondered weak and weary,
Over many a quaint and curious volume of forgotten lore,
While I nodded, nearly napping, suddenly there came a tapping,
As of some one gently rapping, rapping at my chamber door.
'Tis some visitor,' I muttered, 'tapping at my chamber door —
Only this, and nothing more.'
Ah, distinctly I remember it was in the bleak December,
And each separate dying ember wrought its ghost upon the floor.
Eagerly I wished the morrow; — vainly I had sought to borrow
From my books surcease of sorrow — sorrow for the lost Lenore —
For the rare and radiant maiden whom the angels named Lenore —
Nameless here for evermore.
And the silken sad uncertain rustling of each purple curtain
Thrilled me — filled me with fantastic terrors never felt before;
So that now, to still the beating of my heart, I stood repeating
'Tis some visitor entreating entrance at my chamber door —
Some late visitor entreating entrance at my chamber door; —
This it is, and nothing more,'
Presently my soul grew stronger; hesitating then no longer,
'Sir,' said I, 'or Madam, truly your forgiveness I implore;
But the fact is I was napping, and so gently you came rapping,
And so faintly you came tapping, tapping at my chamber door,
That I scarce was sure I heard you' — here I opened wide the door; —
Darkness there, and nothing more.
Deep into that darkness peering, long I stood there wondering, fearing,
Doubting, dreaming dreams no mortal ever dared to dream before
But the silence was unbroken, and the stillness gave no token,
And the only word there spoken was the whispered word, 'Lenore?'
This I whispered, and an echo murmured back the word, 'Lenore!'
Merely this and nothing more.
Back into the chamber turning, all my soul within me burning,
Soon again I heard a tapping somewhat louder than before.
'Surely,' said I, 'surely that is something at my window lattice;
Let me see then, what thereat is, and this mystery explore —
Let my heart be still a moment and this mystery explore; —
'Tis the wind and nothing more!'
Open here I flung the shutter, when, with many a flirt and flutter,
In there stepped a stately raven of the saintly days of yore.
Not the least obeisance made he; not a minute stopped or stayed he;
But, with mien of lord or lady, perched above my chamber door —
Perched upon a bust of Pallas just above my chamber door —
Perched, and sat, and nothing more.
Then this ebony bird beguiling my sad fancy into smiling,
By the grave and stern decorum of the countenance it wore,
'Though thy crest be shorn and shaven, thou,' I said, 'art sure no
craven.
Ghastly grim and ancient raven wandering from the nightly shore —
Tell me what thy lordly name is on the Night's Plutonian shore!'
Quoth the raven, 'Nevermore.'
Much I marvelled this ungainly fowl to hear discourse so plainly,
Though its answer little meaning — little relevancy bore;
For we cannot help agreeing that no living human being
Ever yet was blessed with seeing bird above his chamber door —
Bird or beast above the sculptured bust above his chamber door,
With such name as 'Nevermore.'
But the raven, sitting lonely on the placid bust, spoke only,
That one word, as if his soul in that one word he did outpour.
Nothing further then he uttered — not a feather then he fluttered —
Till I scarcely more than muttered 'Other friends have flown before —
On the morrow he will leave me, as my hopes have flown before.'
Then the bird said, 'Nevermore.'
Startled at the stillness broken by reply so aptly spoken,
'Doubtless,' said I, 'what it utters is its only stock and store,
Caught from some unhappy master whom unmerciful disaster
Followed fast and followed faster till his songs one burden bore —
Till the dirges of his hope that melancholy burden bore
Of “Never-nevermore.”'
But the raven still beguiling all my sad soul into smiling,
Straight I wheeled a cushioned seat in front of bird and bust and door;
Then, upon the velvet sinking, I betook myself to linking
Fancy unto fancy, thinking what this ominous bird of yore —
What this grim, ungainly, ghastly, gaunt, and ominous bird of yore
Meant in croaking 'Nevermore.'
This I sat engaged in guessing, but no syllable expressing
To the fowl whose fiery eyes now burned into my bosom's core;
This and more I sat divining, with my head at ease reclining
On the cushion's velvet lining that the lamp-light gloated o'er,
But whose velvet violet lining with the lamp-light gloating o'er,
She shall press, ah, nevermore!
Then, methought, the air grew denser, perfumed from an unseen censer
Swung by Seraphim whose foot-falls tinkled on the tufted floor.
'Wretch,' I cried, 'thy God hath lent thee — by these angels he has
sent thee
Respite — respite and nepenthe from thy memories of Lenore!
Quaff, oh quaff this kind nepenthe, and forget this lost Lenore!'
Quoth the raven, 'Nevermore.'
'Prophet!' said I, 'thing of evil! — prophet still, if bird or devil! —
Whether tempter sent, or whether tempest tossed thee here ashore,
Desolate yet all undaunted, on this desert land enchanted —
On this home by horror haunted — tell me truly, I implore —
Is there — is there balm in Gilead? — tell me — tell me, I implore!'
Quoth the raven, 'Nevermore.'
'Prophet!' said I, 'thing of evil! — prophet still, if bird or devil!
By that Heaven that bends above us — by that God we both adore —
Tell this soul with sorrow laden if, within the distant Aidenn,
It shall clasp a sainted maiden whom the angels named Lenore —
Clasp a rare and radiant maiden, whom the angels named Lenore?'
Quoth the raven, 'Nevermore.'
'Be that word our sign of parting, bird or fiend!' I shrieked
upstarting —
'Get thee back into the tempest and the Night's Plutonian shore!
Leave no black plume as a token of that lie thy soul hath spoken!
Leave my loneliness unbroken! — quit the bust above my door!
Take thy beak from out my heart, and take thy form from off my door!'
Quoth the raven, 'Nevermore.'
And the raven, never flitting, still is sitting, still is sitting
On the pallid bust of Pallas just above my chamber door;
And his eyes have all the seeming of a demon's that is dreaming,
And the lamp-light o'er him streaming throws his shadow on the floor;
And my soul from out that shadow that lies floating on the floor
Shall be lifted — nevermore! |
