A SELECTION OF CZECH POEMS & LYRICS, IN ENGLISH
translation © Václav ZJ Pinkava (pinkava@volny.cz) updated 20.vi.2017 : 100+ samples of 63 authors
Tweet
ALPHABETICALLY
Benešová «
Bezruč «
Blatný «
Bochořák «
Březina «
Čech «
Dědeček «
Durych «
Dyk «
Fajkus «
Frynta «
Geisslová «
Gellner «
Halas «
Hálek «
Hanus «
Heyduk «
Hlaváček «
Holan «
Hora «
Hrabě «
Hrbáč «
Huml «
Kainar «
Kaprál «
Karásek «
Krchovský «
Kryl «
Kundera «
Křesadlo «
Listopad «
Machar «
Malý «
Mikulášek «
Neumann «
Neruda «
Nezval «
Nováková «
Orten «
Reynek «
Rosí «
Rotrekl «
Schildberger «
Seifert «
Skácel «
Sládek «
Slíva «
Sova «
Stöhr «
Suchý «
Šalda «
Šrámek «
Švanda «
Těsnohlídek «
Toman «
Veselský «
Vrchlický «
Wolker «
Zábrana «
Zábranská «
Zahradníček «
Žáček «
Žák «
Creative Commons Licence
This work is licensed under a
Creative Commons Attribution-NonCommercial-NoDerivatives 4.0 International License

The translations may be used
for educational and non-commercial purposes
unchanged, citing the translator.

Requests considered.

MOTTO:
I am convinced,
that poems in translation
can never match originals: so, why?
The poet’s aim, self-known self-explication,
comes through translation filtered, warped, awry.
Mindful thereof, I strive to bring impressions
of what each poem speaks to me of – how –
& find myself in my translation sessions
tranquil, but unbecalmed, –
at least for now.


Also see:
Poetic Brno

The translations here are subject to change.
If interested, aso see
my own poems in Czech and English.
and verse translated from English to Czech.
Václav Z J Pinkava

vzjp
______________


( Thank you for your link or support :-)


Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR

CHRONOLOGICALLY
» Neruda
» Hálek
» Heyduk
» Sládek
» Čech
» Vrchlický
» Geisslová
» Sova
» Machar
» Šalda
» Bezruč
» Březina
» Karásek
» Benešová
» Hlaváček
» Neumann
» Dyk
» Toman
» Šrámek
» Gellner
» Těsnohlídek
» Durych
» Hora
» Reynek
» Wolker
» Nezval
» Halas
» Seifert
» Zahradníček
» Holan
» Žák
» Bochořák
» Mikulášek
» Kainar
» Orten
» Blatný
» Kundera
» Rotrekl
» Listopad
» Skácel
» Frynta
» Suchý
» Křesadlo
» Zábrana
» Huml
» Veselský
» Švanda
» Hrabě
» Zábranská
» Kaprál
» Nováková
» Kryl
» Žáček
» Slíva
» Schildberger
» Dědeček
» Hrbáč
» Krchovský
» Fajkus
» Stöhr
» Rosí
» Malý
» Hanus

Jan Neruda
1834 — 1891
ONWARD!

Born out of stormy times we have awoken,
and step by step in storm clouds go to meet
proudly our lofty goal, our backs unbroken,
unbowed, except compatriots to greet.
We knew what strife to cross our path was waiting;
although the thunder roared, as frost gnawed bone –
such ancient Czech refrains, and unabating,
are music to stride forward to – go on!

Forth with our nation, which so pure, clear gazing,
is as if from God’s hands set forth, and blessed;
to this day in its breast that ideal blazing,
for which, in times gone by, it was oppressed!
For human freedom – which in us once flourished! –
stand Czechs today, as each has ever done:
that very thought, which grave-ward had us banished,
shall lift us up to glory – onward, on!

Onward! New times behove new actions. Morning
has risen for new toil, fresh day returned,
the glory of the fathers, sons adorning –
if accolades you seek, let yours be earned!
Where present day is like a child now pining,
for glory past, its every precious stone,
albeit the wake behind the ship lies shining –
pull taut the rigging – raise the sail – go on!

Enough of sighs, be still, ye lips objecting
to the times far from bright ahead, in shroud!
Does not the rose its petals spread, prospecting
for the sun, past the interloping cloud?
Away with dozing at the helm, steer steady:
bystanders shall be left behind, soon gone,
no day comes twice-reborn around, be ready,
there’s one right time to act – go on, go on!

Like unto others, the sun’s beams are sent us,
for us, just as for them, night turns to day,
we are like other sons of times momentous –
heed the call, let the true men lead the way!
Come here, come here, our visitor, loved dearly,
to make our sombre dance a merry one,
you, golden hope, you jolly boldness, cheery,
carry our flag, with glee we will go on!

What providence may bring our way we’re guessing –
yet the god of Czech battles still has zest,
and for our victories both great and pressing
our homeland field is broad, to well attest!
And if God wills that we should face new battles –
we’ll sing the Hussite chorale on till won,
there’s iron ore, to forge fine swords for chattels,
and iron in the blood – go on, go on!

Oh let us keep our eye on our ship’s bearing,
we are its deck planks, tined and tied within,
and with all fervour we will bond together,
once more the Czech Land’s fortunes to begin!
Though a Czech might achieve all things desired,
and in his wildest dreams all wished upon –
this human sea gives no respite, though tired,
don’t look for rest, keep ever on, inspired,
onward, beloved Nation, ever on!
JEN DÁL!

Z bouřného času jsme se narodili
a krok za krokem v bouřných mračnech jdem
vstříc hrdě vznešenému svému cíli,
šíj kloníce jen před svým národem.
My věděli, co na nás cestou čeká;
byť hrom však bil a mráz nám v kosti vál –
toť jenom česká hudba odevěká,
my při ní půjdem k předu – dál, jen dál!

S tím národem, jenž je tak čistý, jasný,
jak byl by z rukou božích vyšel dnes;
jenž dosud v prsou nese idól žasný,
byť byl i před věky již za něj kles'!
Za volnost lidskou – v nás kdys rozekvetla! –
dnes stojí Čech, jak druhdy za ni stál:
ta myšlénka, která nás ve hrob smetla,
zas k slávě vznese nás – jen dál, jen dál!

Jen dál! Čas nový nové chce mít činy,
den nový vzešel k nové práci nám,
jeť sláva otcův krásný šperk pro syny –
však kdo chceš ctěn být, dobuď cti si sám!
Kde přítomnost jak dítě pozastesklá,
vše dávná sláva, byť v ní démant hrál,
je za korábem jenom brázda lesklá –
napněte lana – vzhůru plachty – dál!

Pryč se vzdechy, již umlkněte, rety,
že přízeň doby není jasna tak!
což růže neotvírá svoje květy,
když mezi ní a sluncem rozstřen mrak?
Pryč s klímotem již u kormidla lodi:
kdo chvíli stál, již stojí opodál,
den žádný dvakráte se nenarodí,
čin dvakrát nezraje – jen dál, jen dál!

Nám slunce jako jiným skráně zdobí,
nám po noci jak jiným vzchází den,
jsme jako jiní syny velké doby –
ta žádá však si celých mužů jen!
Pojď sem, pojď sem, ty milounký náš hosti,
by truchlý rej náš plesem zas se zdál,
ty zlatá naděj, smavá troufalosti,
nes prapor náš, my s jásotem jdem dál!

My nevíme, co budoucnost nám chová –
však ještě žije českých bitev bůh,
a pro vítězství veliká a nová
je dosud širý dost ten český luh!
A chce-li bůh snad dát kdys nové seče –
nám stačí hlas husitský na chorál,
dost v zemi železa na dobré meče,
i v krvi železo – jen dál, jen dál!

Ach hleďme pilně ke korábu svému,
jsme jeho planky, hřeb jsme svěrný v něm,
a věrně, toužně přilneme-li k němu,
zas šťastna záhy bude Česká zem!
Však byť měl Čech již všechno ve svém klínu,
čeho si v nejbujnějších snech svých ždál –
to lidské moře nezná odpočinu,
Ty též ho neznej, stále měj se k činu,
dál, Národe náš drahý, věčně dál!
~~~
THE BALLAD OF CHARLES IV

King Charles, with his adviser, Bušek old
of Vilhartice, sat by oaken table –
many a draught they shared, inseparable,
and heartily gave voice to songs untold.
“So, page, bring golden goblets here,
and pour the wine out – brimming full –
Now, trusty Bušek, you’ll be schooled!”
quoth Charles, in mirthful sneer.

“This here wine, Bušek, pay good heed,
our sunlight here at home did gild last year –
these very first Czech grapes raised for good cheer –
let’s raise our cups, to drink proceed!”
They did – the king spat, grimacing –
“What wine is this? Such dregs? Such bile?
It makes the mouth cringe, deadly vile!”
Irate, his hand did fling.

“Oh – why, from Burgundy I brought
the grapevines here,” the king berates his deeds,
“to see them turned into such bitter weeds
by vaunted Czech soil, highly sought!
I have no doubt, if peaches one proposes,
to grow here, all one gets is the odd sloe,
and if thou wouldst contemptuous laughter know,
I tell thee, here plant roses!

And not only the land – the people, too!
If all the saints were to come here to preach,
would stubborn Czechs be moved, now that is rich –
a saint would gladly pass unbattered through!
With barren straw, no threshing gleans the grain!
Want what I may, it comes back swift,
for all my pains, I get short shrift –
Nought here to entertain!”

And yet the goblet comes back to his lips,
and having drunk, he turns his kindly gaze
furtively where his good companion stays,
who pensive silence keeps.
Only – so as his tongue to hold –
Bušek did wet his lips, reclined,
against his palate pressed the wine,
with it, his tongue cajoled.

“Good grief, alack,” the king went on to say
while swiftly beckoning for some more wine,
in haste, as if to thwart impending whines;
but a smile on his lips did play.
“Am I to die of thirst? – and how,
thou must be blind, page – I decree
my cup is empty, can’st thou see? –
and don’t hold back, for now!

Do drink up, Bušek – do not fret –
and listen well, to what thy wise monarch states:
I, as thou know’st, have quite selective tastes –
and I have found a taste for this wine, yet.
One must – explore, my trusty Bušek, hark!
This wine does have its quirky flavour,
bitter at first, then fine to savour –
we have, it seems, now found its mark!”

““My king, indeed: it does our folk attest!
Peculiar souls – somewhat uncouth, one finds –
to blossoming in their own ways inclined –””
He roused up from his rest
and gleefully, up Vilhartice spoke –
““Hold this folk dear, as nought to miss,
and thy affection’s kiss
thou shalt not more withhold!””
ROMANCE O KARLU IV.

Král Karel s Buškem z Vilhartic
teď zasedli si k dubovému stolu –
ti dva už pili mnohou číši spolu
a zapěli si z plných plic.
„Nuž dej sem zlaté číše, páže,
a nalej vína – dolej výš –
dnes, pane Bušku, čehos zvíš!“
král Karel vesel káže.

„Zde po tom víně, Bušku, slyš,
domácí slunce naše vloni hrálo –
toť první víno, které v Čechách zrálo –
aj tedy vzhůru, pijme již!“
A pili – král však náhle prsknul –
„To že je víno? tenhle kvas?
vždyť křiví ústa, láme vaz!“
a zlostně rukou mrsknul.

„Eh – vezu révu z Burgund sem,“
král dál a dál si v zlosti svojí vede,
„a takovouhle peluň mně z ní svede
ta velebená česká zem!
Jsem přesvědčen, když broskve vsadím,
že sčesám trpké trnky z nich,
a chceš-li sklidit pustý smích,
zde růže sázet radím!

Však jaká země – taký lid!
vás kdyby učit chtěli všichni svatí,
zda všimnou si jich Češi paličatí –
buď svatý rád, když není bit!
Jak bych zde mlátil otep slámy!
Nechť chci co chci, za krátký čas
se všechno jinak zvrtne zas –
mám já to bídu s vámi!“

Přec zase číši k ústům zdvih‘,
a napiv se své velké dobré oči
teď kradmo přes stůl po soudruhu točí,
ten však je jako pěna tich.
Jen – aby marně nezahálel –
pan Bušek máčel zub a pysk
a víno ku půnebí tisk‘
a po jazyku válel.

„Ba je to bída,“ děl zas král
a rychle zavdal sobě vína znovu,
tak rychle, jak by bránil zlému slovu;
však kolem úst již úsměv hrál.
„Mám žízní umřít? – na mou víru,
Ty‘s oslep‘, páže – nevidíš,
že přede mnou je prázdná číš? –
a dej mi dobrou míru!

Pij, Bušku – již se nezarmuť –
a poslyš, co Ti král Tvůj moudrý praví:
můj jazyk je jak známo vybíravý –
a našel již v tom víně chuť.
Víš – zkoumat třeba, Bušku milý!
to víno má svůj zvláštní ráz,
zprv trpké, ale milé zas –
my, myslím, se už vpili!“

„„Nu vidíš, králi: tak náš lid!
Má duši zvláštní – trochu drsná zdá se –
však kvete po svém, v osobité kráse –""
teď přerušil svůj náhle klid
hned rozveselen Vilhartice –
„„ach přibliž k tomu lidu hled
a přitiskneš svůj k němu ret
a neodtrhneš více!““
~~~
THE BALLAD OF THE BLACK LAKE

Water so sullen still, so deep and deathly doleful!
The forest quiet round, dark as the myrtle woeful,
around the slumbering banks only moss, umber, growing,
and any flower therein, mere waxy pallor showing.
There is no hum of bees, no songbird heard to sing,
only a falcon grey somewhere high up caw-screeching,
from cliffs around like grief of mourning, echoing,
as from afar a sob of stifled cries, beseeching.

My sight, dream tangle-snared, into black water drilling –
of that unfathomed tarn, something deep down concealing!
Perhaps Czech lore is here, a tale from green shires banished.
Or moot of ancient gods, hid by the cliff-face, vanished.
Perhaps the resting place of our Czech heroes, famed –
You god-like heroes, you, of bravery legendary,
quite overlooked by now in the lands Czechs have claimed
and remembered by all your new descendants? Nary!

For if those were to cry out for this troubled nation,
then that black lake would rise up to be a black ocean,
if from still living breast they were to whimper, sighing,
that sigh would lift that lake from its banks, send it flying!
Oh restless surely is that underwater sleep
torn with the sighs of those who lie down there assembled,
but they are dead men now, and their sighs feebly creep
up to the surface; stirred as with a breeze, soft trembled.

Perhaps our underworld is down there, inundated.
Once, looking at the peaks, as summer light abated
I saw, down wooded slopes, out of the cave there gaping,
some figures strange in droves descending like a draping,
not of a human shape, just strands of mist and those
between the tree-trunks squeezed and branch to branch down-weighed,
before the eye could aim they came approaching close,
till, like a mist-cloud, grey, on the lake surface splayed.

Oh, death sends such a throng from living feasts, such slaughter,
that the whole night’s too short, to cross that final water,
and with the morning hours, bright white light weave a skimming,
those spectral shadows flee into the forests, brimming.
Aye whenever I’ve stepped into those forests dark,
I’ve always heard strange whispers with my own footfall walking
and in my uneasy veins I suddenly felt it, stark,
those spectral stares, myself from sombre thickets stalking.

Just lean and look beneath, see the brown growing stranding,
under the water spun, for diverse nets outstanding –
there must be something there, in water so impassive,
something therein concealed in depths unfathomed, massive!
How easy it would be to dive, descending deep,
one could get closer, find the magic lore there reckoned –
I know, for certain know: there’s something there, asleep,
something is surely there – and I’m toward it beckoned.
ROMANCE O ČERNÉM JEZEŘE

Tak tichá voda, hluboká a k smrti smutná!
Les kolem tichý, temný jako myrta rmutná,
břeh zadřímlý a po něm mech jen roste hnědý,
a je-li v mechu květ, je jako z vosku bledý.
Zde nezní včelek šum, zde není zpěvný pták,
jen šedý dravec někdy v prázdné výši kráče,
a zní to v ozvěnách hor kolem truchle tak,
jak v dáli náhlý škytot z dušeného pláče.

Můj zrak, sny opleten, se v černou vodu vrývá –
ta nezměřená tůň, ta něco dole skrývá!
Snad česká pohádka tam, z krajův vyhoštěná.
Snad dávných bohů kruh ta kryje sklená stěna.
Snad dlí tam českých našich hrdin slavný tem –
Vy bohorovní, úžasní Vy hrdinové,
již na Vás zapomněla sirá česká zem
a zapomnělo všechno pokolení nové!

Ti kdyby zaplakali pro národu hoře,
to černé jezero by vzrostlo v černé moře,
ti kdyby z živých prsou vzdechli, pozaštknuli,
svým vzdechem jezero by z břehů vymrsknuli!
Ach nekliden je asi pod vodami sen
a porván vzdechy těch, již spolu dole leží,
však jsou to umrlců již tiché vzdechy jen,
a povrchem to jako lehký mrazík běží.

Snad podsvětí nás všech zde v podjezerním šeru.
Já zíral k horám kdysi v letním pološeru
a zřel, že lesní strání, hlubnou v skalách slují
kés divné postavy jak voje sestupují.
Ne lidské podoby, jen proutky mlhy spíš
skrz kmeny tiskly se a s větve k větvi nesly,
než oko dostřehlo, již byli blíž a níž,
až jako šedý oblak na hladinu sklesly.

Ach smrt jich sílá denně od živoucích stolů,
že nestačí noc celá k podsvětí jim dolů,
a ranní hodiny když bílé světlo tkají,
ty zbylé stíny v lesy kol se utíkají.
Ba kdykoli jsem vstoup' v těch černých lesů lem,
hned divné šepoty jsem slýchal v krokův ruchu
a v náhle nepokojných tepnách cítil jsem,
že na mne z tmavých houštin zírá oko duchů.

Jen nahni se a zři ty hnědé rostlin nitě,
jak pod vodou se předou v pestře krásné sítě –
tam musí něco být, v té vodě nezčeřené,
a musí se cos krýt v té tůni nezměřené!
Jak lehký byl by skok, jak měkký dolů pád,
a člověk přistoup' by ku čárných bájů kolu –
já vím, já pevně dím: tam musí něco spát,
tam musí něco být – a mne to táhne dolů.
~~~
EASTERWISE

“Who is it, lays those eggs, so red?”
the child’s lips, curious, quicken.
““My child, it is some Czech, I bet:
ever the chicken!””
VELIKONOČNÍ

„Kdo snáší ta červená vajíčka?“
ptá zvědavé se děcko.
„„Mé dítě, zajisté ňáký Čech:
ten snáší všecko!““
 ⇑ 

Vítězslav Hálek
1835 — 1874
(EVENSONGS / 61)

Never stone prophets! Singers are
like songbirds, unforgetting:
Never to those returning, who
threw stones at them, upsetting.

Nations invite God’s Judgement, last,
who deem bards not worth praising,
and the worst curse that can befall
is God their songs erasing.

Balladiers have the purest hearts,
free of all hate, forbearing,
everything those hearts gave, in song,
carry in your heart, caring!
(VEČERNÍ PÍSNĚ / 61)

Nekamenujte proroky!
Neb pěvci jsou jak ptáci:
kdo hodil po něm kamenem,
k těm víc se nenavrací.

Soud boží na se národ zve,
jenž pěvce své ctít neví,
a nejstrašnější kletbou jest,
když Bůh odejmul zpěvy.

Jeť srdce pěvců nejčistší
a všeho hněvu prosté,
a co vám zpíval od srdce,
to ve svém srdci noste!
~~~
(EVENSONGS / 2)

I am that knight of fairytales,
who proud went on his quest,
to see that maiden virginal,
with rose-like beauty blessed.

And it was said: who her might see —
will with a curse depart,
either to become petrified,
or – torn out – lose his heart.

And so I thought about my case:
Some must exempted be!
I rode, and for my sins became
— a songster, spellbound, me!
(VEČERNÍ PÍSNĚ / 2)

Já jsem ten rytíř z pohádky,
jenž hrdě vyjel do světa,
abych tu pannu uviděl,
jež jako růže vykvétá.

O ní šla věsť: kdo spatří ji —
ten s kletbou prý to odnese,
budže se v kámen promění,
budže mu srdce vyrve se.

I myslil jsem si u sebe:
Snad přec je někdo vyjmutý!
A vyjel jsem, a za ten hřích
teď — v zpěváka jsem zakletý!
 ⇑ 

Adolf Heyduk
1835 — 1923
FORTUNE

Fortune! What is fortune?
Just a gold fly flashing,
which by light of evening
round your head is dashing;
Circling round your temples,
in your curls concealing,
while your head you’re clasping,
crushed by hand unfeeling.

Fortune like a dewdrop
on the blooms glints golden,
by a step mis-footed
suddenly downtrodden;
Trodden down, sad sighing,
with the clouds gone, hurting,
maybe with the hoarfrost
to your locks reverting…
ŠTĚSTÍ

Štěstí! Co je štěstí?
Muška jenom zlatá,
která za večera
kol tvé hlavy chvátá;
oblétá ti skráně,
v kadeři se kryje,
v dlaně hlavu skládáš,
ruka utlačí je.

štěstí jako rosa
na květech se skvěje,
ale bludná noha
náhle zašlápne je;
zašlápnuto vzdechne,
v oblacích se tratí,
snad se jinovatkou
na tvou kadeř vrátí…
~~~
BIDE YOUR TIME

Don’t rush to fortune, ease your tracks,
all can’t at once be present;
You would for grass mistake the flax
ere blue-flower’d iridescent.

A bud, so keen to be a rose,
is for its calyx sorry;
But ere in heaven you’ll repose,
you’ll bide in purgatory.
VYČKEJ ČASU

Nespěchej k štěstí, tiše jen,
vše nemůž’ najednou býti;
nejprv se travou zjeví len,
pozděj jak modravé kvítí.

Poupě, jež touží růží být,
obalu hledí se zbavit;
dříve než můžeš v nebi žít,
musíš se v očistci stavit.
 ⇑ 

Josef Václav Sládek
1845 — 1912
AT THE GATES OF FORTUNE

At Fortuna’s gates I hammered,
as do all when sentimental; –
opening, it reached out, led me
in with hand kind, warm and gentle.

Fortune smiled. – I stood encircled
by the happy. – “Light-hearts may”,
quoth she, “through my portals enter.
You seek joy?“
I said: “No way”.
U BRAN ŠTĚSTÍ

Tloukl jsem na štěstí brány,
jako jiní na ně tlukou; –
otevřelo, chopilo mne
tou svou vlídnou, teplou rukou.

Usmálo se. – Kolem stáli
lidé šťastní. – „Srdcem lehcí,“
dělo, „vešli za mé brány.
Chceš být šťasten?“
                  Děl jsem: „Nechci.“
~~~
THE CRYSTAL SPRING

I know a glade, spring crystal clear,
in deepest woodland, crowned
by shady ferns in silhouettes,
red heather all around.

There thirsty hinds and songbirds sip,
by the old sycamore,
the birds by blazing light of day,
the hinds by night, no more.

Once the deep woods to dreams succumb,
everything hushed and still,
the heaven’s dome and woodland spring
with golden starlight fill.
ZNÁM KŘIŠŤÁLOVOU STUDÁNKU

Znám křišťálovou studánku,
kde nejhlubší je les,
tam roste tmavé kapradí
a vůkol rudý vřes.

Tam ptáci, laně chodí pít
pod javorový kmen,
ti ptáci za dne bílého,
ty laně v noci jen.

Když usnou lesy hluboké
a kolem ticho jest,
a nebesa i studánka
jsou plny zlatých hvězd.
~~~
LIFE’S BOOK

Life is a book we love to read, to own;
this one or that — each volume utmost dear
to its own reader; loth to put it down
of our own free will, in the reading, we’re
so engrossed, that all else around is solely
a hush of noise, struggling our ear to gain,
and ne’er the soul; which is absorbed so wholly
by the ongoing tale — too entertained,
as the days and the hours go slowly by.
Meanwhile, outside, the shadows stretch to fly
and the room fills with twilight, light grows thin,
and the print fades, now scarcely to be seen;
and darkness falls: Evening our way is wending —
and we sigh, put the book down, none too keen.
And not one yet has reached the story’s ending.
KNIHA ŽIVOTA

Jest život milá kniha, kterou čteme;
ať ta, neb ta, — je každá nejdražší
tomu, kdo čte; ji rádi nezavřeme
o vůli své a čtení unáší
nás tak, že vše, co kolem, jenom bývá
jak šumný zvuk, jenž v ucho doráží
a v duši nevejde; tak duše splývá
s tím dějem povídky — a neváží,
jak den a hodiny se zvolna snují.
A zatím venku stíny poletují
a světnice se plní soumrakem
a písmo se nám míhá před zrakem;
a setmí se. My víme: Večer spěje —
a odkládáme knihu s povzdechem.
A nikdo nedočet’ se konce děje.
 ⇑ 

Svatopluk Čech
1846 — 1908
LET TOIL BE PRAISED

Eternity has swallowed countless ages,
Where falsehood, sham with violence had reigned,
To wrench and hold the mace of worldly sages,
For their own pleasure keeping others chained;
Vainglory pomp and wealth basked fist, upraised,
Till darkness heard the cry: Let toil be praised!

Has history upheld that fame misguided?
Parchment scraps marked with mould and blood congealed.
But oh! The legacy of work confided:
Here, dark green meadows, yonder ripened field;
Village trees, blossom flaming, bustling town marketplace,
And buildings tall, proclaiming: Let toil be praised!

A worthy call, solemn and worth revering,
Shaking off surfdom chains of wretchedness,
Scattering golden idols, hollow, reeling,
Winning out over hate, and feigned success;
Above raised heads, new dawn’s portent, ablaze,
World unison, reborn: Let toil be praised!

Praise toil of every kind that brings well-being,
Though wielding hammer, or behind the plough,
Wading through mud and dust in strife unseeing,
Or lofty penned, uplifting care-worn brow;
Unsteered by selfish dictate, lust, greed-crazed –
Toil of pen, file and spade, alike be praised!

Times yet to come shall wipe off vacuous captions,
Which now on human flags emblazoned wave,
Peace bring to wars of values, faiths, conceptions
Hushing up racial tensions, loud and grave,
The fanfares of the powerful, weapons razed —
But times then will still resound with: Let toil be praised!

I speak to you, hands feverish with trying,
May others get the fruits your blossom brings,
Yours shall be victory, without denying,
Yours is the future, yours all worldly things.
Though for now bile and thorns obstruct your ways,
Reach out — for laurels due: Let toil be praised!
BUĎ PRÁCI ČEST

Co věků v propast věčnosti se svezlo,
v nichž s násilím se družil klam a blud,
by urvaly a střehly světa žezlo
pro vlastní rozkoše a bližních trud,
kdy slunila se v nádheře a moci jen zpupná pěst
až posléz žalnou rozlehlo se nocí: Bud práci čest!

Co pozůstalo z dějů slávy liché?
Jen cár a plíseň krví psaných blán.
Však ejhle! odkaz práce věků tiché:
tu smavá zeleň luk, tam žírný lán,
zde vesnic roj a plodných štěpů krása, ruch čilých měst
a stavby velebné, jichž témě hlásá: Buď práci čest!

Ó krásné heslo, velebné a svaté,
jež střásá s šíjí rabské řetězy
a rozmetává duté modly zlaté
a nad zlobou i šalbou vítězí.
Zář jitra nového nad lidstvem vznítí ta blahá zvěst,
až svorně celým světem bude zníti: Buď práci čest!

Čest práci každé, která dobro plodí,
nechť mává kladivem neb řídí pluh,
ať prachem, blátem lopotně se brodí,
či perem vzletným ať ji koná duch,
když vodítkem jí nejsou sobců chtíče ni zištná lest —
té práci péra, pilníku a rýče buď stejná čest!

Čas lepší smaže mnohé heslo plané,
jímž nyní září lidstva prapory,
mír v hádku zásad, věr a stavů skane
i plemen stichnou hlučné rozpory,
fanfáry mocných, uhnětených skřeky i zbraní chřest —
však zníti bude všechny příští věky: Bud práci čest!

Vy ruce pracující v horké píli,
nechť jinému z ní vzchází plod a květ
k vám jistě váha vítězství se chýlí,
vám patří budoucnost, váš bude svět.
Nechť dosud, bratři, s trním blín se vine kol vašich cest,
jen chutě ku předu — tam vavřín kyne: Buď práci čest!
 ⇑ 

Jaroslav Vrchlický
1853 — 1912
FOR SCARCEST LOVE

For scarcest love I’d roam the world, away,
go with head bare and humble, barefoot, bleeding,
go in the Ice-month, feeling endless May,
go braving storms, blackbird song hearing, heeding,
go crossing wastes, heart with dewed pearls a-beading.
For scarcest love I’d roam the world away,
Carolling at the gates, a singer pleading.
ZA TROCHU LÁSKY

Za trochu lásky šel bych světa kraj,
šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý,
šel v lednu, ale v duši věčný máj,
šel vichřicí, však slyšel zpívat kosy,
šel pouští a měl v srdci perly rosy.
Za trochu lásky šel bych světa kraj,
Jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.
~~~
METEMPSYCHOSIS

Oftentimes as I sleep, my soul is musing
how down the ages, borne by change, wings beating,
I cruised the starry depths, in thought un-fleeting,
menhir, then wave, then tree, then bird, enthusing.

Via such diverse forms, each stepwise using,
in human-kind I woke, heart anxious beating,
a fledgling’s fall, from woman’s soul, world-meeting,
my soul both suffering and love effusing.

Before I simply lived. Now love’s pained feeling
gives me pause, to the top step I’ve been bidden,
all changes rung; my final goal reached nearly:

Might godliness now lift the mask, revealing
clearly what hence I’ve sensed, by smoke’s veil hidden,
or must I perish now, drawn void-ward merely.
METEMPSYCHOSIS

Tak často zdá se mojí duši spící,
že věků proudem, nesen křídlem změny,
jsem vesmírem plul, byl jsem zamyšlený
kdys menhir, vlna, strom, pták zpívající.

A různých těchto tvarů po stupnici
jsem v člověku pak procit, vyplašený
jak z hnízda pták, v svět padla z duše ženy
má duše trpící a milující.

Dřív prostě žil jsem. S bolestí však láska
je znamení, že k stupni poslednímu
jsem došel proměn svých; jsem bližší cíle:

Juž buď se božství odhalí mně maska
a jasně uzřím, co teď tuším v dýmu,
neb zcela zhynu v bezdno zpět se chýle.
~~~
THE TREE OF LIFE

Walt Whitman watched Louisiana’s blooming.
I in Bohemia see it – God’s own verve!
The same expanse and filled with joy consuming,
same joy in hundreds of its offshoots zooming,
same yearning arms and hearts and lips observe!

The tree of life! — I bare my head in wonder
and lift my arms and hands up high in praise;
may Dawn bedeck it with her golden splendour,
may rosy morn up-flare, its glory render,
may Night with its own shade protect its gaze!

Something about it, constant, ever living,
to sing for one the dying pressing dream,
a hundred blossoms blaze for one less giving…
Oh wondrous, arcane mysteries conceiving!
A beehive in its boughs to hear you seem!

Lo, from the faded, fresh new leaves are burgeoning,
life’s one incessant constant revelry!
Yours there to read in leaves e'er freshly surging,
pure life, in strands you see in weave emerging
all round carousing, graceful, orderly!

And in its shade a hundredfold embracing,
and in its branches birdsong never fails,
a hundred kissing mouths, arms interlacing,
“We’re happy!” blend a thousand voices, facing,
and here a child, and there a bloom exhales!

Walt Whitman saw Louisiana’s budding,
I in Bohemia see it, home, out call,
I sing my song with boughs outstretched and leading
with faith in Joy, Love, Life and Fortune’s bidding…
Oh, happy tree of life, our joy, grow tall!
STROM ŽIVOTA

Walt Whitman v Louisianě zřel jej kvésti.
Já v Čechách zřím jej — tentýž boží vzrůst!
Táž velká rozloha a její náplň štěstí,
táž radost ve stech jeho ratolestí,
táž chtivost paží, chlopní, dásní, úst!

Strom života! — Já obnažuji hlavu
a ruce nad ním vzpínám v žehnání;
ať v Zory prvním hoří zlatohávu,
ať červánky v něm pálí svoji slávu,
ať Noc jej svými stíny zaclání!

Cos na něm ustavičně věčné, živé,
pět za jednu se tlačí mroucí snět,
sta poupat planoucích za jedno mřivé…
Ó, taji, záhado, ó, mystérium, dive!
Včel úly slyšíš v jeho větvích znět!

Hle, z vadnoucího zas tu nové listí,
a jeden věčný život napořád!
A v listech věčně svěžích můžeš čísti
jen život, jehož vlákna zříš se přísti
v ten koloběh, jímž vládne lad i řád!

Pod jeho stíny sta jich objímá se,
na větvích hlahol ptáků neztichá,
sta úst se líbá, paží proplitá se,
„Jsme šťastni!“ v tisícerém splývá hlase,
když děcko tu, tam květ se rozdýchá!

Walt Whitman v Louisianě zřel jej kvésti,
já v Čechách zřím jej, kotvím v něm a jsem,
svou píseň zpívám s jeho ratolestí
a věřím v Radost, Lásku, Život, Štěstí…
Ó, šťastný strome, rosť k jásotu všem!<
 ⇑ 

Irma Geisslová
1855 — 1914


A strange desire, potent and giddy
deep in my heart invades
as the moon watches me down through the treetops
fixing that eye’s bright gaze.

Calm down, desire, like blusters of summer,
Life will put out fiery flair,
Your fate will drag you to watery depths,
Vodyanoy clutching your hair.


Podivná touha, divoká, mocná
proniká srdcem mým,
jak hledí měsíc větvemi stromů
zářivým okem svým.

Ztíš se jen, touho, jak letní bouře,
skutečnost pal tvůj uhasí,
v zániku tůně stáhne tě osud
jak vodník oběť za vlasy.
 ⇑ 

Antonín Sova
1864 — 1928
WHO DID SO TOUSLE YOUR DARK HAIR?

When at my orchard she arrived, the blossom was fresh falling.
The sun at the horizon slept, a drifter peevish lolling.

Oh why so late? I said to her. The last sun on the rushes,
my bells fog-muted, birds in grasses hiding in their stashes,
my leas all languish faintly scented waters overcast
and over ferry moorings shade all pastimes barren passed.

See I am set to cast off to some distant island greenery
and raise the flags upon the mast rig white sails filled in finery.

I waited for you back in spring…
The horizon boomed bright blues.
I stretched the sun’s rays into strings,
your voice to catch, a ruse.

So pray do tell, where were you even?
In far-flung lands and reaches where?
So pray do tell, in whose spring living?
Who did so tousle your dark hair?

Where did the hot nights sing to you through windows open wide?
My soul forlornly yearned in its cold silence petrified.

And now! I would not reminisce,
all set to leave all to dismiss,
off to sail ready and now this,
why in my grove to wane you’d please?

You’ve no sun here ablaze around no mountains with wild whoops resound.
For us no meadows fragrant wait, no songs about our coastline sound,
To cast off lone I am all set
to autumn’s fabled voice hark, care
to find a New Realm and domain.

Who did so tousle you dark hair?
KDO VÁM TAK ZCUCHAL TMAVÉ VLASY

Když ona přišla na můj sad, vše právě odkvétalo.
Tak nevrle a tulácky v obzoru slunce spalo.

Ó, proč tak pozdě? řek jsem k ní. Poslední slunce na sítí,
zvony mi v mlhách umlkly, jsou ptáci v travách ukrytí,
mé louky teskní vůní mdlou a vody sešeřeny jsou
a přes přívozy stíny jdou a všecko planou je už hrou.

Že do daleka odplout chci kams na zelené ostrovy
a zdvihám vlajky na stožár a bílé plachty, lanoví.

Vás tenkrát z jara čekal jsem…
V obzoru modrý zvučel jas.
Já napjal struny z paprsků,
by echem chyt se v nich váš hlas.

Nuž rcete, kde jste tenkrát byla?
A pod jakými zeměpásy?
Nuž, rcete, čí jste jaro žila?
Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?

Kde horké noci zpívaly vám v okna otevřená?
Má duše marně toužila tím tichem uděšena.

A teď! kdy nevzpomněl jsem snad,
vše se tu chystám zanechat,
na plavbu bych se vydal rád,
proč jdete vadnout na můj sad?

Pro vás tu slunce nehoří a nevýskají pohoří.
Nám nikde louky nevoní, zpěv nezní v našem pomoří,
chci odplout sám a poslouchám
podzimu pohádkové hlasy,
jdu hledat Nové království.

Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?
~~~
DESERTED QUARRIES

Under the noontime air the earth is baking,
nothing before you, just one poplar stately,
yellowed all round, grass, desiccated, flaking,
paltry paired cabbage whites, all motion lately;
from the cracked earth the beetles come a-leaving,
with gold-leaf sunlight captured carapaces,
spurge, willowherb and widow-flow’r sighs, heaving,
in woozy wafts. A plain of ploughed up races,
in rows of pits, ravines and waterholes
deserted years before, encircling, brown-
yellow in opaque pools, a sunning vole,
a weald of dandelions sheds eiderdown.
OPUŠTĚNÉ LOMY

Pod vzduchem poledním je země žhavá,
nic před tebou, jen topol osamělý,
prožloutlá všude, parnem vyschlá tráva,
pár chudých bělásků, toť ruch tu celý;
z děr rozpuklých se rozlézají brouci,
lesk jejich krovek zlato slunce chytá,
a z pryšců, vrbek, chrastavců dech vroucí
s mdlou vůní vane. Celá pláň je zrytá,
řad roklí hlubokých a jam a tůní
před lety opuštěných v kruh se šíří;
do žlutých na dně vod, kde myš se sluní,
les pampelišek pouští hebké pýří.
~~~
BY THE GORGE

Here is the finest place for grass-laid resting,
And in fixed timid stare your gaze appending,
Thinking of nothing, wanting nothing, nestling
Your head onto the grassy pillow…sending
The spilling clouds ahead till they’re submerging
Beyond the hilltops… All for your cajoling,
Buzzing of insects, grass, clumps, upward surging,
Butterflies’ languid flight… Past your lids scrolling
A glint as though from water bright flash captured.
A peace quite unbeknown by your head posing.
You grasp how the deceased may dream, enraptured,
The earth’s own lullaby made for reposing.
U STRŽE

Tu místo nejmilejší lehnout v trávu,
A v ztrnulosti plaché přimknout zraky,
Nemyslit na nic, netoužit, jen hlavu
V podušku trávy vtisknout…Jako vraky
Rozlité obláčky se ponořují
Za hory hřbet… A vše tě tady hýčká,
Bzuk hmyzu, trávy, trsů, jež se vzdují,
Let líných motýlů… Přes tvoje víčka
Blesk jako z vod se nyní přehoup’ jasně.
Klid neznámý to u tvé hlavy stojí.
Ty cítíš, jak se mrtvým dříme krásně,
Neb země též má kolébavku svoji.
 ⇑ 

Josef Svatopluk Machar
1864 — 1942
IDLE TALK

Three seemly ladies peruse the park,
in conversation unhurried:
– I told my husband all, candid, stark,
my exploits before we married. –

– I’d never have dared to be so brave, –
the second one introspected.
To which the third a swift shudder gave:
– Nor I, just to recollect it. –
V BEZMYŠLENKOVÉM HOVORU

Počestné dámy tři parkem jdou,
rozmluva líně se vlekla:
– Vše, co jsem zažila před svatbou,
já, prosím, mužovi řekla. –

– Já bych té kuráže neměla –
mínila druhá z těch paní.
Třetí se lehounce zachvěla:
– A já té paměti ani. –
~~~
LAST JOURNEY

He walked the lengthy square with his head earthward tilted,
his steps were faint and weak, as through the streets he wilted,
and all who looked at him stood aside, without thinking,
and some did say: “In truth, he sure must have been drinking!”
Another with concern his head did shake, then saying:
“He would best dig a hole in readiness, to stay in.”

It was an autumn day, and on the grey sky trailing
clouds made their rolling way, as the wind’s woeful wailing
blew down the boulevard and in the lanterns rattled,
and folk would think that day some snowflakes would be scattered.
The man went in the park, where, in swept brown leaves swirling
the wind was revelling, through the bare branches whirling,
he looked across the park, at the clouds blackened, dreary,
and breathed a sigh resigned, and slowly walked on, weary.

Now ‘cross his sallow face a pallor spread uneasy,
into the hospital he shuffled, sighing wheezy.
To the physician then: “A craftsman I am, lowly,
whose life has ever been a struggle, wretched solely —”
““What’s that to do with me?””
“I’m dying” said the weakling.
The wise man, cold, replied: ““Indeed, one has that inkling.””

“Tomorrow, or today, I’ll pass, my three bairns leaving
and my wife, six months since fate’s bitter bile receiving,
this half year I’ve been ill; my wife’s tears bring a little,
scarce alms to pay for rent, two days a week food brittle,
our home unheated, cold, and barely ought for cover,
everything has been sold that value could recover —”

““So why then come to me, for charity here crying? ””

“Sir, I have heard it said the dead you’re fond of buying,
for, they say, five gold pieces if you can find the takers —
that way I’d save my wife the cost of undertakers,
and get the children fed… today a token, humble…
and the next day… here’s writ’, sir, my address and number”…

— — — — — — — — — — — — —

‘Tis evening. Snow. Somewhere, in poor embankment housing
one tiny room, a stove, and huddled by it dozing
three children sit, their Pa some while now silent lying,
and Ma, to meet his wish, has gone white bread a-buying.
The children happily warmed by the glowing embers,
now the eyes of the smallest light up as he remembers
— his father’s little boy — and from his pocket, grubby,
a paper twist of sweets he takes out, hand stretched, stubby,
his brothers offering and explanation giving:
“Daddy gave these to me, when he came home this evening…”
POSLEDNÍ CESTA

Šel dlouhým náměstím a klonil hlavu k zemi,
měl matný, slabý krok a když šel ulicemi,
kdo na něj pohlédl, hned s cesty se mu vyhnul
a leckdos prohodil: „Ba, ten si někde přihnul!“
a jiný soustrastně zas potřás za ním hlavou:
„Ten aby kopat dal už komůrku si tmavou.“

Byl podzimkový den, na nebi zataženém
se mraky válely, a vítr s teskným stenem
vál dlouhou ulicí a v svítilnách se vztekal,
že padat bude sníh, dnes každý jistě čekal.
Muž vešel v městský park, na zemi v hnědém listí
si vítr skotačí a v holých větvích svistí,
on na park pohledl, na mraky načernalé
a smutně vzdychl jen a kráčel zvolna dále.

Teď bledost rozlila se v zažloutlé mu líci,
vzdych ještě hluboce a vstoupil v nemocnici.
Byl veden k lékaři: „Jsem řemeslník chudý,
jenž celým životem nes lopotu a trudy —“
„„Co já s tím činit mám?““
„Já umru,“ děl muž bledý.
„„To z vašich lící čtu,““ řek chladně muž ten vědy.

„Dnes nebo zítra, vím, však tré mých dětí malých
a žena pijí už půl roku hořký kalich,
půl roku stůňu už; co žena vydře v pláči,
to sotva na činži a dva dny v týdnu stačí,
byt máme studený, čím přikrýt není tělo,
vše již je prodáno, co jenom cenu mělo —“

„„A proč jste přišel sem, snad almužnu zde chcete?““

„Já, pane, slyšel kdys, že mrtvé kupujete,
pět zlatých, něco tak, neb jak teď v ceně stojí —
tak aspoň ušetřím za pohřeb ženě svojí,
a děti nají se… dnes chci jen částici tu…
a zítra… napsal jsem zde, pane, číslo bytu“ …

— — — — — — — — — — — — —

Jest večer. Sněží se. A na Františku kdesi
v malinké světnici kol kamen usedne si
tré dětí, otec jich už tiše leží chvíli,
a matka, jak si přál, šla chléb mu koupit bílý.
A děti v blahu se ku teplým kamnům tisknou,
tu nejmenšímu z nich se zraky náhle blysknou
— byl otce mazlíčkem — a z kapes bundy šedé
teď kornout bonbonů ven ruka jeho vede
a dává bratřím svým a povídá jim k tomu:
„To dal mi tatínek, když přišel dneska domů…“
 ⇑ 

František Xaver Šalda
1867 — 1937
SUMMER NIGHT

By evening mist engulfed, the woodland’s sinking
into familiar hush now, soft and dreaming,
by evening still embraced, the night is scheming
to drape the slumbering land, in silence slinking.

Only a bird, woken from dreams unblinking
above the loose-bloomed treetop tangle rising
flying through hues dark blue, a spark surprising…
as the moon now from wavering wisps comes winking,

floating alone, and looming large, revealing,
with needling probes extended, lances, feeling
reaching at flowering treetops, dream elated…

From tree limbs drawn, the mist comes, moonward stealing,
mist and cloud medley veiled, the moon is filling
with its light, night, full summer-inundated!
LETNÍ NOC

Ve mlze večera juž tonou lesy,
a ticho měkké, snící, které bývá,
kdy večer s nocí ve objetí splývá,
se na krajinu zdřímlou tiše věsí.

Pták jenom probudiv se ze sna kdesi
se zvěd se vzkvetlé, volné stromu sněti
a ve tmě modravé jak jiskra letí…
Teď měsíc z bludných mraků lehké směsi

sám vyplul volně velký, vítězící,
a jehly své jak velká kopí tkvící
do snících korun vzkvetlých stromů metá…

Z jich větví mlha táhne ku měsíci,
jenž v páry lemu, oblak ve směsici
své světlo lije v noc tak plnou léta!
 ⇑ 

Petr Bezruč
1867 — 1968

brnopoeticke.cz

 ⇑ 

Otokar Březina
1868 — 1929
ILLUSION

I lit a cigarette, by window sitting,
lost in my thoughts my gaze before me drifted,
around my head smoke clouds to dusk retreating,
my soul by florid reminiscence wafted.

When – maybe by the flight of thought uplifted
or with the rising blue smoke tide abetting –
a young girl’s form my far off gaze was greeting,
pouting, a pair of smiling lips she shifted…

How beauty charmed her locks forever sable!
To kiss, to kiss, to kiss, her sensual calling –
what strained in twain beneath lace braiding able.

How in a joyful dream the head spins, reeling…
I blew the smoke… Oh woe, oh woe apalling!
Dusk coldly barren squinted back, unfeeling.
ILUSE

Já k oknu sedl kouře cigaretu
a zamyšleně před sebe se díval,
kol mojí hlavy dýmu mrak se stmíval,
a duch můj voněl k upomínek květu.

A pojednou – snad z myšlenek těch letu
neb dýmu modrý zavinil to příval –
před zrakem mojím obraz dívky splýval,
dvé na mě špule usměvavých retů…

Jak krása věčně tmavý vlas jí kouzlí!
A líbat, líbat, líbat svůdně volá
těch ňader dvé, jež pod krajkou se kouzlí.

Jak v blahém snu se slastí hlava točí…
Já odfouk dým… Ó marnost, marnost holá!
Jen prázdný soumrak mhouří na mě oči.
~~~
FIRST SNOW

Ah, the first snow! The land in snow-white dressing
like winter’s bride – but wanly, sadly ailing…
trees in their hundreds raise dry arms a-wailing
for help in vain, their futile pleas expressing…

Now the storm riders scour the land, time pressing,
for wedding witnesses – seek frosts availing,
and from the heights a dark grey fog is trailing
as though the marriage bed to drape, caressing…

Ah, the first snow! All drab and drear surrounding –
Oh saddened land, whither your beauty taken,
with its allure of woodlands, leas abounding?

Ah, the first snow! What soul can stop reproaching,
as the first flakes are onto dark locks shaken,
first snow-white down exhaled by age encroaching? —
PRVNÍ SNÍH

Aj, první sníh! Zem šat má sněhobílý
jak zimy nevěsta – však smutná, bledá…
sta stromů k nebi suché ruce zvedá
a prosí o pomoc, leč marně kvílí…

A jízda větrů po krajině pílí
a k sňatku tomu svědky – mrazy hledá,
a s nebes výšin mlha tmavošedá
jak závoj v lože svatební se chýlí…

Aj, první sníh! Vše jednotvárné kolem –
Ó zemi smutná, kam tvá prchla krása,
jež vábila nás lesem, luhem, polem?

Aj, první sníh! Jak duší to as víří,
když v tmavý vlas nám smutné stáří střásá
svým dechem první sněhobílé chmýří? —
 ⇑ 

Jiří Karásek ze Lvovic
1871 — 1951

lifeandlegends.com

HOPELESS LOVE

So oft by eve I dream in my room all alone
of the love that I know will pass me by, amain
to take me, with all force, to which I am all prone,
whose gale force winds would sweep across my meek stilled plain,

Of a love that into my dulled false hopes would tear,
like the gale ripping boughs of deadened grove, enraged…
Though I know she won’t come, I see her clearly there
above all loves I’ve had while still in life engaged.

I yearn for just one time that she should speak to me,
with words that to this day no one to me has said,
and in my soul pour fire, kisses incendiary,

And only after, as her lunar boat ascends
to heaven’s dream blue waves, would she lay out the dread
before my gaze, that Void, to which I shall descend.
NEMOŽNÁ LÁSKA

Tak často v podvečer sním v komnatě své sám
o lásce, o níž vím, že nepřijde mi ani,
jež prudce schvátí mne, jíž navždy podléhám,
jež vichrem prožene se dnů mých zmlklou plání,

O lásce, jež rve tlum mých marných nadějí,
jak větve vichr rve, když v mrtvý les se vřítí…
Ač vím, že nepřijde, ji vidím jasněji
než všechny lásky své, jež dosud žil jsem v žití.

A toužím pojednou, by slovy hovořila,
jichž nikdo nemluvil až dosud, ke mně dnes,
a požár v polibcích by do duše mi lila,

A potom, luny člun co stoupá jako ve snu
do modrých nebes vln, by rozevřela děs
před mými pohledy té Nicoty, kam klesnu.
~~~
ABYSS

When in the town by night each sound’s dissembling,
another soul, arcane, wakes uncontested.
Your head’s a dormant citadel, sequestered,
in which a late night wandering thought is ambling.

Yet if you fear the tardy walker’s power
conniving to seize your imagination,
be more afraid of that thought’s desperation,
to ambush you at midnight, till you cower…

You are its prey. Feel that? Its talon sinking
into you, cold, on dark wings upward tearing.
Eyes phosphorescent green that burn unblinking.

You’ve briefly lost your mind. Your soul veers, vanished
into the evil, deep within its bearing…
Ah, ever the abyss, inside, unbanished!
PROPAST

Když v městě za noci zvuk každý dozní,
tu jiná duše, tajemná, v něm vstává.
Jak město spící je tvá ztichlá hlava,
v níž bloudí myšlenka jak chodec pozdní.

Však bojíš-li se potměšilé moci
pozdního chodce, že tě schvátí směle,
víc myšlenky se děs teď osamělé,
jež přepadne tě náhle o půlnoci…

Jsi její kořist. Cítíš? V tebe boří
dráp chladný, tmavé peruti své vznese.
A v očích fosfor zelenavý hoří.

Jsi chvíli šílencem. A duše řítí
se v prohlubeň zla, kterou v nitru nese…
Ah, věčně propast, věčně v sobě míti!
~~~
DEATH OF A POET
In memory of Arnošt Procházka

My last trip to your room. That grey walled warren,
dust, cobwebs – tawdry visitors anew…
Your books upon the floor, your table barren,
unkempt, sad, full of dross, half tipped askew…

By your heir taken, pictures gone… Some wandering
hand prompts the cupboard’s cracked-glass wailing gape.
Your old couch, oft reclined upon while pondering,
bid to the buyer, with its crimson drape…

Much paper trampled by the trader, flaky,
who’s here to buy, and whistles, so content…
My poet friend, now your death’s truly achy

in my heart, tightened, feeling its sharp clawing…
With the divan, which slowly they’re withdrawing,
I feel my own youth carried out, life spent.
SMRT BÁSNÍKOVA
Památce Arnošta Procházky

V tvůj pokoj naposled jsem vešel. Šeré stěny,
prach, spousta pavučin – sem chabrus chodí jen…
Tvé knihy po zemi a stůl tvůj opuštěný,
v neladu, truchlivý, pln smetí, povržen…

Již ze stěn obrazy sňal dědic… Ruka čísi
skříň nyní otvírá, jež truchlí prasklým sklem.
A stará pohovka, kde lehával jsi kdysi,
se kupci nabízí i s rudým přehozem…

Po spoustě papírů teď chabrusák tu šlape,
jenž přišel kupovat a hvízdá spokojen…
Příteli básníku, teď teprv smrt tvou chápe

mé srdce sevřené a cítí osten její…
A zatím, lenošku co zvolna odnášejí,
mně zdá se, mládí mé že mrtvé nesou ven.
~~~
MELANCHOLY

Each day follows the next, as bland, as bland,
As hooded monks from cells through cloisters shamble.
Thick grey mutes flaming hues, gains upper hand,
Quenching to blend what eyes cannot unscramble,
The skies of grey, from the grey dappled earth,
The curved horizon’s livid, pallid dearth.
All rained with ash, all mixed and all oppressing,
In half-light’s sham, with half-shade gathered in;
Sight blankly stares into the smoke, egressing
Into the gloom, tasting of dampened tin.

At once the soul seeks night, yet yearns for day,
Keen to imbibe the dark, yet scald with fire,
Pacing the room in careworn disarray.
The final ennui of dingy light, inspired
By rained down ash, the gloom of that demise,
In that grey without shape or edge or feature,
No quivering hues, nor riot color-wise,
To creeping shadows all being stretched, suppressing.

And wearied soul in sadness acquiescing.

(as published in TRINACRIA)
SPLEEN

Den za dnem plouží se tak mdlý, tak mdlý,
jak z cel když v kápích chodbami jdou mniši.
Šer zhuštěný, v němž barvy uhasly,
vše zalévá, že oko nerozliší,
kde nebe šedivé, kde země šedá,
kde křivka obzoru je zsinalá a bledá.
Vše prší popelem a mísí se a smývá
v tom svitu klamivém, jenž zpola roven stínu.
A zrak se v prázdno jen a v slité kouře dívá
a v chmury sražené, z nichž cítit vlhkost cínu.

Hned duše po noci, hned zase po dni touží.
Hned tmou se zpíti chce, hned zase žárem spálit.
Krok prázdnou jizbou zní, kde únava se plouží.
A posléz znudí vše v tom svitu, mhou jenž zalit
A deštěm popela a smutkem jeho skonu,
V tom šeru bez kontur a ostrých čar a rysů,
Bez barev záchvějův a bez hýření tónů,
Kde v stíny plíživé vše dlouží se a schvívá.

A duše znavena se smutkem všeho splývá.

 ⇑ 

Božena Benešová
1873 — 1936
REFRAIN

Your known refrain, monotonous and galling,
accompanying the tedious song of living,
ringing out, sombre, like some last bell tolling,
at times, light-sparks to your illusions giving.

Its deathly tone of old carved ivory scrolling,
and glint of marble, ’neath the chisel’s cleaving,
its scent of last year’s orchard, breath extolling,
and taste of fruits, a year’s worth make-believing.

In it your past and future path comes crossing
portent of joys and let-downs all-engrossing,
after quenched thirst at once dejection doling.

Blissfully futile patience wafts abatement,
lurking, asleep, hid in its single statement:
“Love is deceased, yet my dream lives, recalling.”
REFRAIN

Znáš refrain dráždivý a monotónní,
jenž doprovází nudnou píseň žití,
a který pochmurně jak hrana zvoní
a jindy jiskry illusí tvých nítí.

Má mrtvolný tón vyřezaných sloní,
i mramorů lesk, pod dlátem když svítí,
má vůni, kterou sad tvůj dýchal vloni,
i plodů chuť, jež na rok může míti.

V něm minulá i budoucí tvá dráha
se kříží slibem zklamání i blaha,
když vypne touhu tvou a hned ji skloní.

Slast čekání i marnost ovane tě,
jež skrytá v jediné spí jeho větě:
„Je mrtva láska, žije sen můj o ní.“
 ⇑ 

Karel Hlaváček
1874 — 1898

lifeandlegends.com

AFTER THE RAIN

The air is still. Smoke over rooftops crawling,
the sliver moon, silver sheet metal, clipped,
the air is steeped with bitter ash; rain, squalling
at midnight washed it off the rooves, slope-slipped.

The rain is gone. A few drops pass the awning,
flit like quicksilver, on the streetlamp crash,
which, blindly, down the avenue is yawning,
enveloped in its dreams of light, bright, brash.

All sleeping… through the limpid air, light, pallid
tatters across the roof-crests, damp, up high,
whose lines, convergent drawn, perspective-valid,
carve up the darkness’ softly muffled sigh…
PO DEŠTI

Je bezvětří. Kouř po střechách se plazí,
srp měsíce jak stříbrný je plech,
vzduch prosycen je hořkou vůní sazí,
již půlnoční déšť smyl z šikmých střech

Je po dešti. Jen kapek pár dle domů
jak rtuť se mihne, třískne v lucernu,
jež, slepá, zívá do aleje stromů,
jsouc tuchou jata po světle v svém snu.

Spí všecko… vzduchem průhledným svit sklivý
se třepí po hřebenech zvhlých střech,
jichž ubíhavé v dálku perspektivy
tak měkce krájí ztlumený tmy vzdech…
 ⇑ 

Stanislav Kostka Neumann
1875 — 1947
WHY…

– Why, why, do governments in power
shun naked truth with all their might?
– You know, all crooks in fear do cower
from lantern light.
PROČ…

– Proč jen vlády z nahé pravdy
mají strach tak nezměrný?
– Inu, všichni zloději se
bojí přece lucerny.
~~~
AND SO STAND TALL

And so stand tall
you stood so strong,
keeping your lips and breast unfouled by calls
perfidious.

My kinfolk clutched
the scythe, the hammer.
Waited for dawn so much,
waited with trust.

They’ll gather in the coming harvest fine
on their own, with their own.
Stand aside. Theirs is the edifying shrine
to times of brotherhood.
A HRDÝ BUĎ

A hrdý buď,
žes vytrval,
žes neposkvrnil ústa ani hruď
falešnou řečí.

Takový byl můj lid
s kosou a kladivem.
Na jitřní čekal svit,
čekal a věřil.

Úrodu novou sklidí sám,
sám se svými.
Jděte mu z cesty. Staví chrám
bratrské doby.
~~~
A POLITICAL SONG

A song that is political, like all the songs around
may be beautiful or may be hideous,
like the crimson rose from horse-manured dank ground,
like from lordly leas a fungus odious.

Stanzas, verses, rhymes are not things sacrosanct,
cassock wearing poets ask for ridicule.
One minute you’re serenading feelings sweet, then rant,
bitter about let-downs, disappointments cruel.

Aye, your feelings harsh, vengeful, blasphemous
you may boldly versify in song, alright.
The end has always justified the means for mankind, us.
Just don’t forget to love with all your might!

That’s the truth, like nectar, buried deep in flowers,
drops, of scent and hue too faint to venture out.
Finest verse of poisoned baubles has far weaker power
than a cry to save the murdered, even just one shout.

Yet among those being killed some may have done some killing.
Rub your eyes, to see reality for dust.
Many clouds around, much dark soot swirling, spilling,
just one truth that shines, just one virtue lost.
POLITICKÁ PÍSEŇ

Politická píseň jako všecky písně
může býti krásná nebo ošklivá,
jako rudá růže z pohnojené plísně,
jako z panských luhů houba prašivá.

Sloky, verše, rýmy nejsou věci svaté,
básník v říze kněžské komický je brach.
Opěváš-li jednou sladké city vzňaté,
jindy hořce zazní zklamání a krach.

Aj své city tvrdé, mstivé, blasfemické
do svých písní můžeš směle zrýmovat.
Účel vždycky světil prostředečky lidské.
Ale nezapomeň strašně milovat!

V tom to vězí jen, jak medu trocha v květu,
barvami ni vůní nelákavého.
Nejkrásnější báseň z jedovatých tretů
méně je než výkřik pro vražděného.

Jenže vražděnými mohou být i vrazi.
Oči prostři si, bys viděl skutečnost.
Mnoho všude mračen, temnoty a sazí,
jedna svítí pravda, jedna chybí ctnost.
 ⇑ 

Viktor Dyk
1877 — 1931
THE TIMID GIRL

Sadly, I’ve seen what people pass for love,
in mortal combat as two egos shove,
wanting no more, no less, only to vie,
“Be only mine” – “No, you be mine – or die!”

Did I not wait all day, week, month, year long?
down the soft path to hear strides firm and strong,
a figure nearing from the far blue haze,
with a fine heart, and heartfelt smiling ways.

Of my own kind of love I dreamed, alack,
not draining life away, but life imbuing.
I dreamed so restlessly, impatient, ruing,
awoken with a start, taken aback.

It’s barren, late. Daunted, my way I go,
along the path, toward the sunset glow,
for I have seen revealed in grey trail dust
not what love is, but what for love they’ve passed.
BÁZLIVÁ

Žel, to jsem viděla, co lidé láskou zvou,
smrtelný zápas egoismů dvou,
jež nepřejí si více ani míň,
než „Má buď!“ – „Můj buď – ne-li, tedy zhyň!“

A já přec čekala den, týden, měsíc, rok?
po měkké pěšině že půjde dobrý krok,
že z dálky modravé se kdosi objeví,
jenž srdce dobré má a dobré úsměvy.

A já o jiné lásce snila jsem,
jež život nebere, leč život dává.
Snila jsem tolik nedočkavá
a procitla jsem ze sna úžasem.

Je pusto, pozdě. Polekaná jdu,
po pěšině jdu v slunce západu,
neb viděla jsem v prachu šedých cest,
co láskou zvou, a ne co láska jest.
~~~
THE LAND SPEAKS

A harsh kind of mother in me you’ve had.
I made you work hard for bread proffered.
I did not pamper the little lad,
and the man I made suffer.
When first your eyes opened, gaping,
their outlook was bleak, empty, lone.
I spoke of a blow struck, and taken,
by time unatoned.

A shadow us two weighed upon,
A harsh mother I, you, a hard son.
You didn’t offer me that arm you ought.
You had no love for me in any thought.
When the wind blew and frost rang like a shot,
my voice you heard not.
Yet there I was, speaking, seeing your squalled
in bleak squalor, despair.
Yet my reticent lips said it all:
Do take your share.

Heavy a burden I bear, have in store.
Is it dread, is it joy?
Do you hear me today?
As a mother, my son I implore.
Take care of your mother. At every turn.
Care, don’t forsake her. Though homesteads may burn,
the fields trampled down, lost grain.
Tomorrow the shoots rise again.
I prepared you a deal to meet, my child.
A deal to be met I did set.
Care and protect me. Your hands decide:
if the ship wrecks or makes the port yet.

Do not ignore words of warning, berate:
Do not sell off for gruel, your fate.
You may well desert me,
I will survive.
Do you see,
how many shadows this way will arrive?
How many times clenched, the fist of your child,
how many times by your son cursed, reviled?

I will not perish, eternal am I,
but will live on with astonishment nigh:
How you forgot your deal, gave it away?
How you did tarry, how you did betray?
How such a cursed thing you’d wilfully do?
Betray yourself. But your progeny too?
While you were breathing, why did you give way?
What fearing, why?
What is death now?
Death is no bother.
A return back to earth, your mother,
with arms outstretched: her you’d disown?
Come, find out just how soft is the earth’s embrace
for him who his fate dares to face.
I, as your mother, beg: Me, my own son, defend!
Go on, to your death, though far rather alive.
If you desert me, I will not meet my end.
Desert me and it’s you who won’t survive!
ZEMĚ MLUVÍ

Tvrdá matka byla jsem tobě.
Těžce chléb jísti dala.
Nehýčkala jsem robě,
muže jsem zraňovala.
Když prohlédly poprvé tvé oči vyjevené,
smutný se obzor před tebou šířil.
Mluvila jsem o ráně zasazené,
které čas neusmířil.

Na nás oba padal těžký stín,
matka tvrdá byla jsem, ty tvrdý syn.
Nepozdvihl jsi pro mne rámě.
S láskou jsi nepomyslil na mě.
Když vítr zahučel, zapraštěl mráz,
neslyšel jsi můj hlas.
A já přec mluvila, vidouc tvou psotu,
bídu, jež věčně tě štve.
A z úst mých zamlklých zaznělo tu:
Vezmi si své.

Těžké břímě nosím.
Přichází radost, nebo děs?
Slyšíš mne dnes?
Matka, syna prosím.
Haj si mne. Braň si mne. Neoslyš matky.
Haj si mne. Braň si mne. Ať shoří statky,
pole ať udupou, zničí.
Zítra zas símě vzklíčí.
Chystala jsem ti úděl, děcko.
Úděl jsem tobě chystala.
Chraň si mne. Haj si mne. V moci tvé všecko:
aby ztroskotala loď, anebo přistala.

Neoslyš slova varující:
Neprodej úděl za čočovici.
Třeba mne opustíš,
nezahynu.
Ale víš,
kolik sem přijde stínů?
Kolikrát pěst bude potomek zatínat
a syn tvůj kolikrát bude tě proklínat?

Nezahynu, věčna jsem,
ale žít budu s trapným úžasem:
kterak jsi zapomněl dědičný na díl?
Kterak jsi váhal a kterak jsi zradil?
Jak možno kletý čin provésti vědomky?
Sebe jsi zradit moh. Ale své potomky?
Dokavad dýchal jsi, proč ses vzdal?
Čeho ses bál?
Co je to smrt?
Smrt znamená jít ke mně.
Tvá matka země
otvírá náruč: možno bys jí zhrd?
Pojď, poznáš, jak je náruč země měkká
pro toho, který splnil, co čeká.
Prosím tě, matka tvá: Braň si mne, synu!
Jdi, třeba k smrti těžko jdeš.
Opustíš-li mne, nezahynu.
Opustíš-li mne, zahyneš!
~~~
DEBT DUE

We take for granted; who indeed feels, clear,
the day will come, when we shan’t have what’s here?
So many ways to go, one thing, another.
The child does not have time enough for mother.
We take what mother does, blasé, unthinking.
She’s glad to make us feel she’s not for thanking.
We tell ourselves: We’ll make time to remember.
Then, in a moment chilling, woeful sombre
the mother’s eyes close that were watchful, tender.
There is a debt we’d pay. But there’s no lender.
DLUH CHCE SE SPLATIT

Co máme, máme; kdož to jasně cítí,
že přijde den, kdy nebudem’ to míti?
Tak mnoho cest je, tolik volá hlasů.
Pro matku dítě nemá dosti času.
Co činí matka, je tak samozřejmé.
Povinnost k díku s nás tak ráda sejme.
Vždy říkáme si: Vzpomeneme jednou.
A potom v chvíli mrazivou a bědnou
zavrou se oči matky, tolik bdělé.
Dluh chce se platit. Není věřitele.
 ⇑ 

Karel Toman
1877 — 1946
THE LIGHTHOUSE

One half watch-tower and one half prison cell,
on sandy strand apart it probes the skies
the somber lighthouse; of your fears and sighs
a confidant trustworthy, safe to tell.

In solitude unhurt the soul would dream,
within a tower of iron and of stone,
captive to cosmic power that holds the throne,
the waves’ unrest, the play of glint and gleam.

Your sorrows trite by ocean green unfurled
under the softly fronded weeds, past care
for earth, and space, and time; you will forbear
when the bejewelled night bespans the world.
MAJÁK

Půl věznice a zpola hlásná věž,
na břehu písčitém ční k nebesům
pochmurný maják. Pro hovor svých dum
v něm důvěrného druha nalezneš.

V samotě bezcitné chce duše snít,
ve věži kamenné a železné,
vesmírné moci vzdána vítězné,
hra světel jen, vln rozechvělý kmit.

Tvé drobné žaly moře zelené
pochová tiše v něhu měkkých řas,
a zapomeneš zemi, prostor, čas,
když démantová noc svět překlene.
~~~
THE SUNDIAL

A house in ruins. On holed-out walls the moss
is creeping ravenous
and lichen hordes of infestation bask.

In the yard bindweed hustles
and nettles stand a-jungled. The poisoned well
is for the rats to drink.

A cankered apple tree, half lightning-felled,
strains, of past blooms to think.

On clear days come the whistles
as linnets rummage. On sun-glowing days
the gable-end sundial arc revives,
and on it carefree jolly flits and jives
time’s shadow
reciting skyward in stern righteous gloom:
Sine sole nihil sum.

For all is but a mask.
SLUNEČNÍ HODINY

Dům v rozvalinách. Po děravých zdech
se rozlez' žravý mech
a lišejníků cizopasná cháska.

Na dvoře bují kokotice
a prales kopřiv. Studna otrávená
je napajedlo krys.

A chorá jabloň, bleskem rozražená,
neví, zda kvetla kdys.

V dnech jasných padnou hvízdajíce
stehlíci v rumy. V zářných slunných dnech
ožije oblouk hodin v průčelí,
a po něm rozmarný a veselý
stín času tančí
a recituje vážně nebesům:
Sine sole nihil sum.

Neb vše je maska.
 ⇑ 

Fráňa Šrámek
1877 — 1952
REPORT

On the left wing and as the last
there stand shall I,
and what I’ll plead for, none of my comrades
will guess, or why –
and heels together, toes apart I’ll take
my post for you, odd vision, for your sake
bear witness, testify.

I report, my captain,
a dream to me revealed,
it was war and I lay there
shot, on the battlefield;
and right there next to me lay, fallen, by my side,
your horse, our deaths were set to coincide,
so God had willed.

It was approaching morn, the moon was red,
your horse his head did pound,
and oddly enough, like I,
he had a belly wound,
and in his eyes I felt a chilling grief,
someone bewildered, asking for relief,
like wringing hands, I found.

The meadows round and clover redolent
and blooming cress –
and he… a horse… what had he done?
his guts a mess,
someone had sat on him, and sits no more
and eyes so plead to know, to know implore
and thirst, without redress…

Oh, his dry throat… If only he could neigh…
any idea why, why this?:
my golden sun, did he not love you nigh –
why forsake him… like this?
why will that horseshoe never ring again,
why are legs weighed with lead, the sky bloodstained –
ho, spin, world, spin, amiss…

I report, my captain,
it was a dream of dread,
that beast’s eyes, they cried out
bulging out of its head,
they shouted at me, could I please explain,
why were we lying there, gut-torn, in pain –
what was I to have said…?

I report, my captain,
I’ll say this, then be done:
well, a man gladly goes, his duty does,
when his lord says so, faces death for his own –
but spare the horses, I beg a thousand-fold,
that beast asks dreadfully, beseeching to be told
why it may not live on…
RAPORT

Na levém křídle a poslední
já budu stát,
a tušit nebude, oč prosit chci,
žádný kamarád –
a paty k sobě, špičky od sebe,
pro tebe, sne můj divný, pro tebe
já budu meldovat.

Hlásím, pane hejtmane,
že se mi zdál sen,
vojna byla a já ležel
v poli zastřelen;
a zrovna u mne váš kůň taky pad,
nám přáno bylo spolu umírat,
to z boží vůle jen.

To k ránu bylo as, neb měsíc zrud,
a váš kůň hlavu zdvih,
a zvláštní věc měl jako já
prostřelený břich,
a v jeho očích takový styd žal,
kdos divil se v nich, kdos se ptal
a ruce lomil v nich.

Že louky voní kol a jetely
a kvete řeřicha –
a on… kůň… což byl vinen čím?
má díru do břicha,
že na něm seděl kdos, už nesedí
a oči vědět chtí, však nevědí
a v hrdle vysychá…

Oh, v hrdle vysychá… A chtěl by ržát…
že neví, neví proč?:
sluníčko zlaté, což neměl on tě rád –
ty už ho nechceš… proč?
proč necinkne už nikdy podkova,
proč nebe v krvi, nohy z olova –
hó, toč se, světe, toč…

Hlásím, pane hejtmane,
že byl to strašný sen,
ty oči zvířete, ty křičely
a z důlků lezly ven,
křičely na mne, jestli já to vím,
proč ležíme tu s břichem děravým –
co měl jsem říci jen…?

Hlásím, pane hejtmane,
a já to musím říc:
tož, člověk rád jde, člověk musí jít,
když pán chce, smrti vstříc –
však koní šetřte, prosím tisíckrát,
to dobytče se strašně umí ptát,
proč nesmí žíti víc…
~~~
YOUTH SINGS

From tallest crag I yearn to be falling,
a torrent fast flowing, a foaming dissent,
to spritz to the heavens, to lurch into falling,
the song of the mountains in lowland descent:
into a thousand wild droplets to scatter,
a rainbow in each, hope for making life matter,
love and dissent, love and dissent.

Through slim young birches the rocks I’d etch into,
roots that incise, not to fall, to withstand,
a root and a tusk for the rock wall to splinter,
to yield to the sun with each leaf raising hands:
each leaf a bugle for rousing the yawning,
the path to the sun, to the islet bright dawning,
building with branches, tearing with fangs…
MLÁDÍ ZPÍVÁ

Z nejvyšší skály padat chci dolů,
bystřina prudká, pějící vzdor,
vystřiknout k nebesům, vrhat se dolů,
do nížin zanést písničku hor:
v tisíc se divě rozstříknout krůpějí,
v každé z nich duhu, života naději,
lásku a vzdor, lásku a vzdor.

Břízkami mladými vrůsti chci v skály,
kořeny vetknout, nepadnout, stát,
co kořen, tesák v útrobu skály,
každičkým lístkem slunci se vzdát:
z každého lístku učinit polnici,
cestičku k slunci, ostrůvek zářící,
větvemi stavět, tesákem rvát…
 ⇑ 

František Gellner
1881 — 1914?
DEAD-END

With my sloth I am nigh to death disgusted
and as for work I’ve never felt the love.
Oh, but to shred, rip-up, and give my blasted
aims and conditions, duties all, the shove!

To start again anew – is hopeless, frankly,
since disappointment curses all I do,
and my hand, just as soon as lifted, dankly
falls weary in my lap, without ado.

I know this: If I was now a woman,
all the world’s slobber with my cheek I’d greet
with brazen glee, and my skirts held up, bloomin’
I’d go and sell my body in the street.
BEZCESTÍ

Má nečinnost se mně již k smrti hnusí
a k práci své jsem vždy byl bez lásky.
Ó, moci rázem roztrhati v kusy
své cíle, poměry a závazky!

Však nově začít – je to bezvýsledné,
když zklamání mé všecko proklíná,
a ruka moje, sotva že se zvedne,
již znavená mi padá do klína.

A to vím jistě: Kdybych dnes byl ženou,
tak slinám světa nastavil bych líc
a s drzým smíchem, sukní vyzdviženou,
své tělo šel bych prodat do ulic.
~~~
NEW DAY

A new day staked its claim with roosters cheery.
Aloft, the crescent moon was fading fast.
By her nocturnal endless vigil weary
the barmaid sought to douse the lamp at last.

The bar was desolate and empty leering.
Just one soul in the nook, eschewing rest.
With flitting vacant gaze, deranged appearing,
his head hung heavy, in his hands depressed.

He asked her for one more, and something stronger.
“Girl, just you bear with me, till drinking’s done.
I’ve drowned my sense; I won’t be too much longer,
only my heart to beat; I’ll soon have won.”
NOVÝ DEN

A nový den se hlásil kuropěním.
Na nebi ztrácel se srp měsíce.
Znavena neustálým nočním bděním
zhasiti lampu chtěla sklepnice.

A krčma byla pustá již a prázdná.
Jen v koutě se kdos neměl ke spaní.
V svých očích nejistý měl pohled blázna
a hlavu těžkou klopil do dlaní.

Ten dal si znova nalít ještě jednu.
„Počkej zde, děvče, až se napiju.
Rozum jsem ubil, však se brzy zvednu,
jen ještě co své srdce ubiju.“
~~~
THE WANDERER’S SONG

The land of my fathers is lost in the distance.
(It’s so long ago, who would know where to turn!)
Those lands far war-torn fiercely rent by insistence
they fought and they lost – war of last-ditch resistance! –,
my hope’s soaring eagle for those does not yearn.

Yet in my shelter, so clearly I’m feeling,
in where I’m now living, the foreigner’s brand.
Everything’s alien under this ceiling,
with people crouched cowering neath this low ceiling,
from me estranged is this harsh heartless land!

In my heart flaring flames blazing are burning.
In my room barren I’m forging my shield.
Back to the distant seas to be returning,
on waves unknown to me, storm-torn seas churning
with my oar making wild elements yield.

In my dreams one day, by tempest enraptured,
I’ll run at the reefs and crags, blasé with bliss.
sink, in arms hurricane-mystical captured,
sink, in transmigrations cryptic soft captured,
in which my longing, unmirrored, may cease.
PÍSEŇ DOBRODRUHOVA

Domov mých otců byl kdesi v dálce.
(Jak je to dávno již, kdožpak to ví!)
Po krajích oněch, jež v zuřivé válce
probili, ztratili – v zoufalé válce! –,
orel mé touhy nehladoví.

Dobře však cítím v sídle svém novém,
kde nyní dlím, že jen cizincem jsem.
Jak je mně cizí vše pod tímto krovem,
u lidí skrčených pod nízkým krovem,
jak je mi cizí ta nevlídná zem!

V srdci mi žhnoucí plameny hoří.
V pusté své jizbě kovám si štít.
Spěti chci k oblastem dalekých moří,
na vlnách neznámých, bouřlivých moří
do živlů zuřivých veslem chci bít.

Až mne kdys bouře zachvátí ve snu,
v úskalí vjedu rozkoší mdlý.
Mystickým orkánům v náručí klesnu,
tajemným přerodům v náručí klesnu,
v nichž se má touha nezrcadlí.
~~~
NIGHT CAME

Night came. I couldn’t sleep. A thing to fluster
a wiser man than me, unsettling stuff. –
Pity that while still young I’d lost faith’s lustre
and cannot swear an oath heartfelt enough!

The night was endless just like human folly
and just like life itself full of despair.
In silence deep an elegy dolefully
played out on heartstrings its embittered air.

I threw the blanket back, picked shirt and breeches
from off the floor and soon dressed, there I stood.
Brief, futile search of pockets for some matches.
A scrape of keys in the front door ensued.

Dutiful husbands with their wives slept soundly
while quiet hearts’ peace over them did waft.
In pubs the political themes rang roundly
held forth by men of wide-spanned views, aloft.

I closed my eyes; in distant height discerning
wing-beats of gruesome and infernal might.
From wise and well-worn tracks uncoupled, learning
to see how petty it all was, how trite:
the struggle for one’s life and happiness,
and for the notion of the nation’s best
a brave deed, dog-loyal to girlishness,
syphillis, art and freedom-loving zest.

Out of the brothel came the women’s chatter,
bidding and tempting lusting males with glee.
Like flags of peace, from barracks-windows scattered,
white standard issue smalls did flit and flee.

I left the town behind. The river trailing,
and willows reaching out, instilling fear,
calling to me, derisive, shrieking, wailing:
friend, brother, come and hang yourself right here!
NOC BYLA

Noc byla. Usnout nemoh jsem. To z míry
by jistě přivedlo i mudrce. –
Škoda že v mládí ztratil jsem skvost víry
a nemohu si zaklít od srdce!

Noc byla věčná jako hloupost lidská
a jako život byla zoufalá.
V hlubokém tichu píseň elegická
na struny srdce hořce zahrála.

Peřinu shodil jsem, své šaty zvedal
jsem se země a byl jsem brzo v nich.
Chvíli jsem v kapsách marně sirky hledal.
Pak zaskřípěl klíč v dveřích domovních.

Manželé řádní u manželek spali,
mír tichých srdcí vanul nad nimi.
V hospodách ještě politizovali
muži se zájmy všeobecnými.

Přivřel jsem oči. V dálné výši slyšet
údery křídel bylo příšerné.
Z moudrých a známých předpokladů vyšed
jsem viděl, jak je všechno titěrné:
boj o život a blaho jednotlivce,
za ideální statky národa
hrdinný čin, psí něžnost k milé dívce,
umění, syfilis a svoboda.

Z bordelu zněly ke mně hlasy ženských
vábících smíchem vilné samečky.
Jak prapor míru z oken kasárenských
komisní bělaly se podvlečky.

Z města jsem vyšel. Šel jsem podle řeky,
a vrby chtějíce mne poděsit
volaly na mne posměšnými skřeky:
příteli, bratře, pojď se oběsit!
~~~
AFTER US, THE DELUGE

You lads so fine, coming to raze to rubble,
hardened of heart, with your fist clenched up high,
planning new promised lands for mankind’s trouble,
to you farewell I sing, farewell, goodbye.

My defiance? Long rained on, drowned, time-muted;
rust having fused my scabbard to my sword.
The wild and light of heart are better suited
to my own taste now, more by me adored.

My friends delight in seminars, thought sifting,
by next day back to their slums, ungreedy.
By nightfall from their beds their heads uplifting
furtively gleeful: Diem perdidi.

They do not piously go girls a-kissing,
nor fecund females seeing, lay their claim.
At coffee shop dank tables all night dissing
they are the knights of less salubrious dames.

The friends I keep are spendthrift types, and flighty.
Our talents burying, self-laid to waste.
With a rose in our hair, we’re fops almighty,
after us, let the deluge come – make haste!
PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA

Vy dobří hoši, co jste vyšli bořit
se vzdorem v srdcích, s pěstí sevřenou,
co lidstvu nové ráje chcete stvořit,
vám zpívám píseň na rozloučenou.

Můj vzdor se zchladil volnou sprchou času,
rez s pochvou srostil meče rukojeť.
Brutální, zpěvnou, lehkovážnou chasu
v svém srdci jsem si zamiloval teď.

Mí přátelé se v sympoziích baví,
by zase zítra klesli do bídy.
Navečer z loží zvedajíce hlavy
se v duchu těší: Diem perdidi.

Se zbožnou úctou nelíbají holku,
je nevábí zjev plodných samiček.
V kavárnách nočních u politých stolků
jsou rytíři pochybných dámiček.

Mám za přátele marnotratné muže.
Z nás každý rád svou hřivnu zakopá.
My do svých vlasů vplétáme si růže,
a po nás – což – ať přijde potopa!
 ⇑ 

Rudolf Těsnohlídek
1882 — 1928

brnopoeticke.cz

 ⇑ 

Jaroslav Durych
1886 — 1962
BARD, OH MOST BARDFUL

Bard, oh most Bardful,
on dung-heaps go singing,
on straw mattress dreadful
go riding and swinging,
don’t ask us for coppers,
you’re unwanted ’round,
go try the door knocker
next door, one door down!

They’re thronging this way
the ne’er do wells, gorging,
from moral decay
more sickliness forging,
be off, go leaving
all villages, towns,
from puddles go stealing
the star glints you found!

Though stomachs are heaving
we have strength enough,
to add to your grieving
and break your bones, rough,
go and eat offal,
that’s all that you may,
but don’t sing so awful,
and don’t come this way!

By selling some ruses,
you may have some function,
to save cuts and bruises
first smear on bug unction;
Hear out our wishes:
With wild boar herds roam!
We’ll cope fine without you
for God’s sake, back home!
BÁSNÍKU, BÁSNÍKU

Básníku, básníku,
jdi zpívat na hnůj,
na všivém slamníku
jezdi a panuj,
nežádej haléře,
kdopak tě zval,
kliď se jen za dveře,
o číslo dál!

Takových bylo by
daremných žroutů,
z mravní tvé hniloby
nemoci jsou tu,
zčerstva jen vypadni
ze vsí i z měst,
z louže si ukradni
odlesky hvězd!

Z čilého žaludku
sil máme dosti,
bychom ti k zármutku
zlámali kosti,
scíplotu pojídej,
to ještě smíš,
ale jen nezpívej,
nechoď k nám blíž!

Chceš-li být k užitku,
prodávej pasti,
dřív se však, dobytku,
maž všivou mastí;
jenom tě prosíme:
jdi vepře pást!
My sami spasíme
Boha i vlast!
 ⇑ 

Josef Hora
1891 — 1945
TIME, BROTHER OF MY HEART

The streams between the willow stands,
butterfly leas my home embracing
days, passing through the rosy bands
of dawning plains the shadows tracing,

hold back your rushing, windy days,
put up your tents on grass fields standing,
the Hand that spreads the silent sways,
washes my wounds with dark shawled tending.

Another wind and another day,
our overhead sun stronger burning.
To other stars, new dreams, new ways
the heavens with us all yet turning.

Time, brother of my heart, does pace
measuring out my living hours,
pausing, collapsing in my face,
falling asleep wafts fragrant flowers.
ČAS, BRATR MÉHO SRDCE

Potoky mezi vrbovím,
motýlí louky domoviny
dny, procházející se růžovým
úsvitem rovin mezi stíny,

ustaňte v běhu, dny větrné,
postavte do trávy své stany,
Ruka, jež ticho rozhrne,
vymyje šátkem tmy mé rány.

Jiný vítr a jiný den,
mocnější slunce nad hlavami.
A k jiným hvězdám, v jiný sen
nebesa otočí se s námi.

Čas, bratr mého srdce, jež jde
a odměřuje mi hodiny bytí,
zaváhá, zhroutí se do tváře mé,
usne a zavoní jak kvítí.
 ⇑ 

Bohuslav Reynek
1892 — 1971
THE FOOL

Village Fool, in my own,
I’m to sad dogs well known,
they are white dogs tired dazed,
out far as can be gazed,
none bark at me, annoy:
from afar bring me joy,
they’re cloud-dogs by the way,
running not whimpering.
Drunk with sad hankering,
whither bound, we’re unsure:
bless my soul I implore.
Shepherd of ancient days
with gifts profound appraise
the moon and wakefulness,
thorn-ridden heaviness
on your brow, torn again
just like the heart.
Amen
BLÁZEN

Blázen jsem ve své vsi,
znají mne smutní psi,
bílí psi ospalí,
plynoucí do dáli,
žádný z nich neštěká:
těší mne zdaleka,
jsou to psi oblaka,
běží a nekvílí.
Smutkem jsou opilí,
kam jdeme, nevíme:
požehnej duši mé.
Pastýři prastarý
s hlubokými dary
měsíci a bdění,
s trny na temeni
těžkém, rozbodaném
jako srdce.
Amen
 ⇑ 

Jiří Wolker
1900 — 1924

brnopoeticke.cz

MIROGOJ

At Zagreb’s cemetery, Mirogoj, the settled
sweet southern soil from my eyes fell away,
at Zagreb graveyard crosses stand, thousands, brittle,
they were all that my eyes retained that day,
those wooden crosses, all so same, so same,
same as the death of soldiers killed in battle.

Arms turned to wood, at the wrists tightly bound,
knew how to drag me off and underground,
I marched along with armies down, afar.
Into graves limed, ‘neath names that time won’t tell
just bodies left, that in the World War fell,
deep, deep, I sank and down into the core,
and every dead man came up close, and pleading
each dead man asked once more:
Do tell me, living,
what did I die here for?

Roots may through blooms yet grasp the sun’s conception,
the fallen, through the living, find out why,
for king, for country, fighting is an option,
but everything’s not cause worthwhile, to die.
Oh Russian, German, Czech and French deceased,
to me your grave and blood bequest now handing,
I pray my grasp may coax new life, released,
so it may blossom into wine and bread,
your question’s grave and far-resounding bell
I will pin in my breast up high, upraised,
by God’s will, with the living, ever raised,
your so live question, – worldwide warfront dead!
MIROGOJ

Na záhřebském hřbitově, na Mirogoji
z očí se sloupla mi jižní sladká zem,
na záhřebském hřbitově tisíce křížů stojí,
ty jediné v očích svých udržel jsem,
ty kříže dřevěné, tak stejné, tak stejné,
jak stejná je smrt vojáků zabitých v boji.

Zdřevěnělé ruce, spoutané v zápěstí,
mě dovedly urvat a daleko unésti,
s armádou podzemní světem jsem mašíroval.
Do hrobů politých vápnem, nad nimiž jména zvadla
a zůstala jenom těla ve válce světové padlá,
hluboko, hluboko jsem se propadal,
a každý mrtvý se přitiskl ke mně jako hlas úpěnlivý
a každý mrtvý se ptal:
Pověz mi, živý,
proč jsem umíral?

Kořeny v květech mohou slunce uchopit,
mrtvý v živém se doví, proč pad,
pro krále, vlasti, pro vše je možno se bít,
ne pro všechno lze však umírat.
Ó mrtví z Rus, Němec, Čech a Francie,
v dlaně mé kladete dědictví hrobu a krve,
modlím se nad ním, ať v pěstích mých ožije,
ať na chléb a na víno vzkvétá,
a otázku vaši těžkou a slavnou jak zvon
co možno nejvýše v hrudi své zavěšuji,
z rozkazu božího živý s živými žít budu ji,
živou otázku vaši, – ó mrtví ze všech front světa!
 ⇑ 

Vítězslav Nezval
1900 — 1958

brnopoeticke.cz

GOODBYE AND A WAVE

Goodbye and if we should not ever meet anew
it really was delightful and quite enough for some
Goodbye and if we should yet make a rendezvous
maybe instead of us another guest will come
It really was delightful but everything has an end
Hush tolling bell I know that sadness from before
A kiss a napkin siren ship’s bell to portend
three or four smiles and then to be alone once more

Goodbye and if we should not ever speak again
let there be something left a keepsake what we meant
as airy as a napkin more than a postcard plain
with suppositious scent of gilded ornament

And if I chanced to notice what others did not see
so much the better swift as you seek your home byre
You have shown me the south your nest there in etui
Your fate is flight my fate is song without a lyre

Goodbye and if this shall have been the final call
so much the worse my hope and nothing left all-told
If we would meet again then best not part at all
Goodbye and silken wave Let fate fulfilled unfold!
SBOHEM A ŠÁTEČEK

Sbohem a kdybychom se nikdy nesetkali
bylo to překrásné a bylo toho dost
Sbohem a kdybychom si spolu schůzku dali
možná že nepřijdem že přijde jiný host
Bylo to překrásné žel všecko má svůj konec
Mlč umíráčku mlč ten smutek já už znám
Polibek kapesník siréna lodní zvonec
tři čtyři úsměvy a potom zůstat sám

Sbohem a kdybychom si neřekli už více
ať po nás zůstane maličká památka
vzdušná jak kapesník prostší než pohlednice
a trochu mámivá jak vůně pozlátka

A jestli viděl jsem co neviděli jiní
tím lépe vlaštovko jež hledáš rodný chlév
Ukázalas mi jih kde máš své hnízdo v skříni
Tvým osudem je let mým osudem je zpěv

Sbohem a bylo-li to všecko naposledy
tím hůře mé naděje nic vám už nezbude
Chcem-li se setkati nelučme se radš tedy
Sbohem a šáteček Vyplň se osude!
~~~
TO THE NIGHT

The night swarmed out its golden hive on evening orchard blooms
above the tall cathedral spires and artists’ studio rooms
and battlements porphyrical and massive cannons vied
resounding round the courtyards that the moon had petrified
the rattling panes and palace booms heraldic dust of years
shimmered in chapel lattices like sunlight frayed on biers
from arcade windows hundred-fold the dark pianos thralling
and nuns all white in promenade white-flowered vines out-palling
A little bell rang sleepy tolling with incessant beating
and I too blind to see the joys unseen did feel them fleeting
grieving like some somnambulist over the waste of ocean
by lightning rod on rooftop glimpsed in staggered swaying motion
where the rosette at times explodes a dazzling hand grenade
over Venetian gondolas Granada ermine laid
for spattering of heavy oils on radiant window glass
for spattering the immortelles’ mignonette starlight dust
devoid of the chorale of harps devoid of peeling bells
reflected light chalcedony shard like in eyes up-wells

I wandered out into that night alone none close at hand
letting myself be showered by the searing starlight sand
night sang out warmly tropical that knell’s unsparing span
night train of coffins without drums night senseless caravan

Who doused the lights in gardens and the towns’ glow overhead
who lit the ruby wick above the bridal wedding-bed
who made the dog to howl and wail upon the crossroad’s gorse
who did that wild bewilderment and faithless furor cause
who piled the wheat-sheaves top-to-top who did so tragic dream
who filled the moon with blood to make its magic crimson beam
who toppled the black burner took the blue lamp without asking
who sings their miserere past the black drop-curtain’s masking

Oh it is you my night untrue disconsolate unfeeling
my embalmed lover redolent of scented fruit appealing
you bloodied moth of dusky skies you shadow rival-killed
you cadaver by lunar light flank laceration spilled
your hasheesh coloured papillae though prophets’ visions straining
your voice by echo torn up-welled before its far-off waning
you lute of death so shimmering in humid orchestration
you are my cradle sister at the fates’ own dedication

My sleep like wench hysterical veers on its rooftop mission
the bell tolls on a theme for a Beethoven composition
my silent vigil fainting like a woman love-borne gushing
ah falling into sleep yet in gold halter forward rushing
into the carmine prairie distant lands of Lotus-phages
into the coral gardens front of house of stage-lit mages

The night swarmed out its golden hive on evening orchard blooms
above the tall cathedral spires and artists’ studio rooms
the stars in fever tropical rang out the death-knell’s span
night train of coffins without drums night senseless caravan
NOCI

Noc vyrojila zlatý úl nad sady večerů
nad věžičkami katedrál a atelierů
a mocné hráze z porfyru a gigantická děla
se rozléhala v nádvořích jež lunou zkameněla
třesk oken hukot paláců a heraldický prach
se třepil v mřížích kapliček jak slunce na márách
ze stonásobných arkýřů zněl černý hukot pián
a průvod bílých jeptišek se ztrácel v květech lian
Zněl zvonek klinkal ospale a bez přestání bušil
já neviděl jsem všech těch krás jež po slepu jsem tušil
jak somnambul jenž běduje nad oceány vod
když potácí se po střechách kde blýská hromosvod
kde občas růže vybuchne jak oslnivý granát
nad gondolami Benátek nad hermelinem Granad
za pršky hustých olejů jež třísní záři skel
za pršky rezed slaměnek jež třísní hvězdný pel
bez harfového chorálu bez vyzvánění zvonů
ty oči plné reflexu jak střepy chalcedonů

I já té noci vyšel jsem jak tulák na svou pěst
a nechal jsem se zasypat tím horkým pískem hvězd
noc vyzváněla tropicky jak nemilostná hrana
noc průvod rakví bez bubnů noc marná karavana

Kdo zhasil světla v zahradách a záři nad městy
kdo rozžal rubínový knot nad ložem nevěsty
kdo způsobil že vyje pes na drnu křižovatek
kdo způsobil ten nevěrný a hrůzyplný zmatek
kdo navrstvil snop po snopu kdo snil tak tragicky
kdo nalil do měsíce krev že stříká magicky
kdo rozlil černý kahanec kdo modrou lampu bere
kdo skryt za černou oponou zpívá své miserere

Ach to jsi ty má nevěrná a bezútěšná noci
balzamovaná milenko jež voníš po ovoci
krvavá můro červánku stíne jejž zabil sok
zdechlino v svitu měsíce drásající svůj bok
tvé hašišové bradavky ční do prorockých visí
tvůj hlas je rozbit ozvěnou jež vzdouvá se a mizí
ty loutno smrti třpytící se v parném orchestru
tebe mne daly sudičky v kolébce za sestru

Můj spánek třeští po střechách jak hysterická žena
a umíráček bije dál jak motiv z Beethovena
mé tiché bdění omdlívá jak žena při lásce
ach usíná však pádí dál ve zlaté ohlávce
do karmínových prérií do země Lotofagů
do korálové zahrady do proscenia magů

Noc vyrojila zlatý úl nad sady večerů
nad věžičkami katedrál a atelierů
hvězdy se třásly tropicky jak nemilostná hrana
noc průvod rakví bez bubnů noc marná karavana
~~~
OBITUARY KNELL FOR OTOKAR BŘEZINA

When in death lost the soul encircling closed and whole
by which God ever holds his Temple Blue becalming
in golden gnat-swarm shoal the coffin’s ribboned scroll
to its sleep heedless goal by holy Grail embalming

The priest prays on his knees as bone dry rattling peas
by lengthy vesper pleas the rosaries are tolling
possessed by drawn out fears godly dust kissing sees
the royal bier appeased by the quad gate extolling

The King is without heir though long processions share
a sobbing silent care struck down by blow unseemly
the lunar Grail is there and light now plies the prayer
and tolling everywhere to all four corners dimly

Now the throne vacant owed to heartstrings mournful bowed
as crownless king’s heads slow now into dust are crumbling
the septilunar glow that guards the runes bestowed
caught on the portal’s snare fades out in scattered tumbling

The King is without heir so whither herald, where
to heavy shadowed go on death’s horse loping doleful
in coronation’s bare hall sparkling rainbowed flair
the holy Grail in air bestarred by poet soulful
SMUTEČNÍ HRANA ZA OTOKARA BŘEZINU

Když ztratil v smrti duch svůj uzamčený kruh
jímž chrání Věčný Bůh svou Modrou Katedrálu
jde v třpytu zlatých much stín rakve plné stuh
vstříc spánku bez předtuch jak svaté lázni Grálu

Kněz klečí v modlitbách a jak by chřestil hrách
při dlouhých nešporách za růžencové hrany
ho jímá dlouhý strach a zbožně líbá prach
Král leží na márách ve dveřích u dvorany

Je bez nástupce Král jak by se průvod bral
a beze slova štkal pod tíhou kruté rány
měsíc jak svatý Grál se světlem rozehrál
a hrana hučí dál na všecky čtyři strany

Je opuštěný trůn v smutečním smyku strun
králové bez korun se rozpadají v prachu
a světlo sedmi lun jež hlídá texty run
se tříští nad portál a uhasíná v strachu

Je bez nástupce Král jak by se posel bral
a těžce vrávoral stín koně smrti kluše
v korunovační sál kde jak by duhou hrál
se vznáší svatý Grál z hvězd básníkovy duše
~~~
A BALLAD TO THE CRITICS

Nay, nay, now I need fear no more,
that my true self you might reveal.
I’ve done the work (part badly, sure),
but all the same I’m done, all sealed.
Now come and find me, I implore!
All that I sought to do is ended.
Now I’m past reach of tooth and claw.
Why judge me? Judge the works I’ve rendered.

Have I confused you, critics poor?
Did you get tricked, burnt in your zeal
to read down to my ballads’ core,
reeking of liquor, flophouse sill?
Why? Did the poet not meet your
notions undreamed of, scarce intended?
I am not here to fight your war.
Why judge me? Judge the works I’ve rendered.

Not for your games here, immature
blind man’s buff. My cards shall I deal?
Though lies are not what verse is for,
poets may keep themselves concealed.
Leave me be. Young, or grey galore,
with or without a girth quite splendid,
with or without my own front door
– why judge me? Judge the works I’ve rendered.

Envoy:
Who cares what I’ve had to endure,
whether by fate kicked, or well tended,
what of my clothing, from which store –
why judge me? Judge the works I’ve rendered.
BALADA KRITIKŮM

Ne, ne, už nemusím se bát,
že budu vámi odhalen.
Skončil jsem dílo (špatné snad),
však skončil jsem je přece jen.
Můžete si mne vypátrat!
Co chtěl jsem, už se podařilo.
Už se mi nemůže nic stát.
Nač soudit mě? Suďte mé dílo.

Že jsem vás, kritikové, zmát?
Že mnohý z vás byl napálen,
když začetl se do balad,
z nichž čpělo to jak z kořalen?
Proč? Že snad básník špatně zvlád to,
o čem se vám sotva snilo?
Nepřišel jsem se s vámi rvát.
Nač soudit mě? Suďte mé dílo.

Nemínil jsem si s vámi hrát
na slepou bábu. Karty ven?
Ač poezie nesmí lhát,
smí zůstat básník zahalen.
Nechte mne. Ať jsem stár, či mlád,
ať si mám třeba přes sto kilo,
ať měl, či neměl jsem kde spát
– nač soudit mě? Suďte mé dílo.

Poslání:
Ať měl jsem nebo neměl hlad,
ať se mi hůř či lépe žilo,
ať nosím ten či onen šat –
nač soudit mě? Suďte mé dílo.
 ⇑ 

František Halas
1901 — 1949

brnopoeticke.cz

FATHERLY ADVICE

Water-nymph names they are
not ripples made by carp,
that Pling pling from afar,
the Vltavina harp,
sounding a little sharp

When water-nymphs with hunger sing
the moon makes them their supper
which two small ducks on silver bring
Doubters, go look, and proper

Then deepest darkest night
washes the silver bright
POUČENÍ OTCOVSKÉ

To nejsou vlnky
to rusalek jsou jména
a to co slyšíš Brnky brnky
je harfa Vltavina
trošku rozladěná

Ty rusalky když mají hlad
hned luna strojí večeři
na stříbře po dvou kačenkách
Ať běží tam kdo nevěří

Tma tmoucí tmoucí tma
stříbro pak umývá
~~~
FILIAL ADVICE

When the ground wakes it is a mouse You hear
Windows too cold get with twigs overgrown
Fish are just spoons for water-sprites A tear
A tear’s just water when it’s all alone
POUČENÍ SYNOVSKÉ

Když probudí se hlína je to myš
Je-li sklu zima zaroste větvičkama
Ryba je hastrmaní lžička Víš
A slza Slza je voda co je sama
~~~
TO PRAGUE (1938)

Ye faint of faith Bone gnawing time
has been her beauty giver
from wailing fields illuminated ever
those muralled texts of portals and of walls
Ever more thus
Ye faint of faith
Ever more thus
Beyond our rivers’ gates
hard hooves do thunder
beyond our rivers’ gates
by hooves torn asunder
lies the ground
and the dread Revelation’s riders
their flag swirl round
Light are the laurel leaves
heavy the fallen’s snow
I know I know
Fear not the dark Fear not the dark
a fugue the like of which ne’er played by Sebastian Bach
as we shall here make sound
when the time comes when the time comes
The bronze horse of St Wenceslas
did last night restless stir
and the prince clasped his weighty lance
Mark the chorale’s advance
Ye faint of faith
Mark the chorale’s advance
PRAZE (1938)

Malověrní Čas kostižerný
jí jenom krásu dal
a z polí stenných křik iluminoval
kamenné texty portálů a zdí
Tak bude vždy
Malověrní
Tak bude vždy
Za vraty našich řek
zní tvrdá kopyta
za vraty našich řek
kopyty rozryta
je zem
a strašní jezdci Zjevení
mávají praporem
Je lehké listí vavřínů
a těžký padlých sníh
Já vím Já vím
Jenom ne strach Jen žádný strach
takovou fugu nezahrál sám Sebastian Bach
co my tu zahrajem
až přijde čas až přijde čas
Kůň bronzový kůň Václavův
se včera v noci třás
a kníže kopí potěžkal
Myslete na chorál
Malověrní
Myslete na chorál
~~~
SONG OF TREPIDATION

How oft my own dear verse
how oft you’ve faltered
in my grief love ache
personal
how oft my own dear verse
how oft you’ve sauntered

Now with a military gait
my verse
do march

Infantry paced do sound oh words
trepidation arrayed
Of that twelfth hour

Tolling the sell-out bell tolls loud tells loud
Whose arms had swayed its motion
France so mellifluous, Albion so proud
such had had our devotion

I saw the tears in women’s eyes
I saw the fists clenched tight
Just wait a little little more
you’ll get to know us right

Thou power over all seas vast
that sea of our tears made
the fruits of wrath do ripen fast
hope’s anchor clamours as it’s weighed

Tolling the sell-out bell tolls loud tells loud
Whose arms had swayed its motion
France so mellifluous, Albion so proud
such had had our devotion

Oh France so dulcet sweet oh France
Marianne’s cap’s too late to seek
Your solar shield is cracked perchance
your assent shameful reeks

It’s night and in the trenches past
hear the earth’s blood pulse pound
for the world, Europe, every last
soldier feels qualms profound

Tolling the sell-out bell tolls loud tells loud
Whose arms had swayed its motion
France so mellifluous, Albion so proud
such had had our devotion

Our fields cry out Betrayal
Our forests boom out Shame
Our rivers seethe Betrayal
Our mountains thunder Shame

Be still now still the Rising Voice is uttered
Oh nation’s soul how you have stuttered

Ge Geni Genie of our land
upon your wings
so many many tears falling
Ge Geni Genie of our land
in the bad hours time brings
may your sword soon be tolling
ZPĚV ÚZKOSTI

Kolikrát verši můj
kolikrát klopýtals
v bolesti lásce žalu mém
soukromém
kolikrát verši můj
kolikrát tancovals

Teď krokem zbrojným
verši můj
pochoduj

Pěšáckým rytmem zněte slova
úzkostí šikovaná
Té úzkosti dvanácté

Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon
Čí ruce ho rozhoupaly
Francie sladká hrdý Albion
a my jsme je milovali

Viděl jsem slzy v očích žen
viděl jsem pěstě zaťaté
Počkejte málo málo jen
však vy nás poznáte

Ty vládkyně moří všemocná
to moře slzí naše je
ovoce hněvu rychle zrá
už řinčí kotva naděje

Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon
Čí ruce ho rozhoupaly
Francie sladká hrdý Albion
a my jsme je milovali

Ty Francie sladká Francie
kde je tvá čapka Marianno
Sluneční štít tvůj prasklý je
a hanbou čpí tvé ano

Je noc a v krytech zákopů
tep krve země zní
za tebe světe za tu Evropu
stydí se voják poslední

Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon
Čí ruce ho rozhoupaly
Francie sladká hrdý Albion
a my jsme je milovali

Pole naše křičí Zrada
Lesy naše hučí Hanba
Řeky naše šumí Zrada
Hory naše bouří Hanba

Ticho teď ticho Stoupá Hlas
Ó duše lidu jak koktalas

Ge Geni Genie země naší
na křídlech tvých
je plno plno slzí
Ge Geni Genie země naší
v hodinách zlých
meč tvůj ať zvoní brzy
 ⇑ 

Jaroslav Seifert
1901 — 1986

brnopoeticke.cz

SONG OF LOVE

I hear what others do not, fleet,
on felt, the patter of bare feet.

Sighs on the letter neath the seal,
the strings’ vibrating while quite still.

When from the crowd I shun I flee,
I see what others fail to see.

Love, which in laughter chose to dress,
hiding in eyelashes, no less.

While in its locks yet snowflakes loom,
I see a rosebush start to bloom.

I first heard love begin to leave,
when my own lips first lips did cleave.

Who shall my earnest hope undo
– not fear, that disappointment’s due,

to stop me falling at your knees.
The loveliest is sane the least.
PÍSEŇ O LÁSCE

Slyším to, co jiní neslyší,
bosé nohy chodit po plyši.

Vzdechy pod pečetí v dopise,
chvění strun, když struny nechví se.

Prchávaje někdy od lidí,
vidím to, co jiní nevidí.

Lásku, která oblékla se v smích,
skrývajíc se v řasách na očích.

Když má ještě vločky v kadeři,
vidím kvésti růži na keři.

Zaslechl jsem lásku odcházet,
když se prvně rtů mých dotkl ret.

Kdo mé naději však zabrání
- ani strach, že přijde zklamání,

abych nekles pod tvá kolena.
Nejkrásnější bývá šílená.
~~~
LOVERS IN THE SNOW

Droplets to noses frozen cold
and kisses wafting steamy,
snow, lotus-blossom-like, enfolds
in falling muffling dreamy.

What if the bird fell mute, or froze?
Icicle pipes are singing.
Those who know how love to propose,
a glance can thaw, warmth bringing.

Rain, ice, nor storm, nor frost and snow,
nor risk of frail health stifles.
What of it, loving couples know
love has no care for trifles!
MILENCI VE SNĚHU

Kapičky zmrzlé u nosu
a pára z polibků dýchá,
sníh jako květy lotosů
napadal kolem nich zticha.

Že zmlkl pták a zmrzl snad?
V píšťalách rampouchů zpívá.
Toho, kdo umí milovat,
i pohled rozehřívá.

Déšť, ledy, bouře, mráz a sníh,
a křehké zdraví v sázce.
Co je to pro dvé zamilovaných,
co je to proti lásce!
~~~
MOUNT ŘÍP

I have seen mountains, glacier bound,
yet, sing of them I can’t, I’ve found.

Overhead vastness, scintillating,
like pale blue gemstones, breath abating;

Causing to swoon, at merest sight,
yet, sing of them, no, try as might.

Yet, when I view that skyline, still,
whose edge is raised by modest hill,

above, a small white fluffy cloud,
- I miss a beat, my heart so proud.

Clouds over ripening wheatfields chasing,
horses in stables, sprightly pacing;

All round the sheafs, in patient stance,
as Saint George summons up his lance

into the dragon’s maw to thrust,
thistles – a butterfly flits past;

And like a ring, bright, dewdrop showered,
the camomile gleams, myriad flowered.

A sight of which I’ll ne’er grow tired,
standing in awe, am moved, inspired

to sing, or even shed a tear,
Mother, our home, like you, so dear!
HORA ŘÍP

Viděl jsem hory plné ledu,
však zpívat o nich nedovedu.

Jiskřily dálky nad hlavami
jak bledě modré drahokamy.

Jímala závrať při pohledu,
zpívat však o nich nedovedu.

Když ale vidím na obzoru
uprostřed kraje nízkou horu,

na nebi mráček běloskvoucí
- přestane srdce chvíli tlouci.

Oblaka letí v klasech zralých
a koně dupou po maštalích.

V panácích jsou už všude snopy
a svatý Jiří zvedá kopí,

aby je vrazil ve chřtán dračí,
a motýl spěchá po bodláčí;

a jako krůpěj na prstenu
třpytí se drobná kvítka rmenu.

Tu nemohu se vynadívat
a všechno ve mně začne zpívat,

zpívat i plakat. Maminko má,
jak je to hezké u nás doma!
 ⇑ 

Jan Zahradníček
1905 — 1960
RESTLESSNESS

Oh in that grove, by what held, mesmerizing,
did I stand yesterday ’neath larches sleek?
Above the tangled wind-shook branches, rising,
a restless moon did scurry, off to seek.

Deign to bow down to me you warm breeze, pleasing,
to your sisterly grass, of final rest,
till my brow’s mopped by wafting distance, easing
my drops of light, of baseless anxiousness.

Me too beneath Lucifer’s wing gloom smothered
anguish and havoc swept off, far away,
and chased me back to here, that I, dusk gathered

stand guard o’er hillock, poplar, darkness may,
and in my hair once more flaked scales did fall
of paradise from trees, asleep, in thrall.
NEKLID

Ó co mne uhranulo v mladém lese,
tam kde jsem včera pod modříny stál?
Nad spletí větví, jimiž vítr třese,
neklidný měsíc kamsi pospíchal.

Skloň se až ke mně, teplý, měkký větře,
až k trávě sesterské, kde mrtví spí,
vanoucí dálka ať mi s čela setře
světelné kapky lichých úzkostí.

I mne pod šerým křídlem Lucifera
daleko odtud stesk a zmatek jal
a zahnal sem, bych za večera

pahorek, topol, tmu zas uhlídal,
a do vlasů mi zase napadaly
střepinky ráje se stromů, jež spaly.
~~~
EQUINOX

Branches have blackened in the wind, igniting,
from edge of night a bird is calling shrill,
could the Spring rumbling from far off sound frightening
to virgin lands clear, timid, wistful, still?

Familiar lands, from states wakeful, dreaming,
where barrenness of fields smears umber brown,
till my life tilts, inclines, and sunk, I’m seeming
to know their joys, who don’t yet know their own.

Then half and half the light and shade striating
like the palm, dancing o’er deep standing water,
hoping I’ll find a lament, alternating

what crystallized my fortune till of late,
hoping to fear no nightmare frights, which falter,
when who-as-may-be holds my lit-up fate.
ROVNODENNOST

Zčernaly větve ve větru, jenž pálí,
z okraje noci pták se ozývá,
leká snad jaro hřímající z dáli
v panenství čistá, plachá, tesklivá?

Krajiny známé ze bdění a ze sna,
kde prázdno polí stře se do hnědi,
až nachýlí se žití mé, ať klesna
znám štěstí těch, kdo ještě nevědí.

Pak světla půl a stínů polovina
jak palma ta, jež tančí nad hlubinou,
kéž najdu úpění tak zcela jiná

než ta, co hnětla krystaly mé dosud,
kéž nebojím se bázní snů, jež hynou,
když kdosi drží rozsvícen můj osud.
 ⇑ 

Vladimír Holan
1905 — 1980
PRE-SPRING DAWN

In floating cloud round semi frost
bitterness rosy flying,
homelessly wand’ring, like wine, lost
in she-saint stomachs lying.

Where the twin female burner blazed,
there self borne poison’s leeching.
Snow kicked off blankets while sleep dazed:
you see grass foot deep reaching.

Do statues eat?… The ice shard fell
on sparrows dream splashed nicely.
Soon bumblebees will flowers tell
their sucrose gauged precisely.
PŘEDJARNÍ SVÍTÁNÍ

V oblaku oble ozáblém
ruměná trpkost letíc,
neví si rady, bloudí v něm
jak víno v břiše světic.

Kde dvousamičný hořák plál,
tam vlastní plod jej tráví.
Sníh ve spánku se odkopal:
je vidět nohu trávy.

Co jedí sochy?… Rampouch slét
a na vrabce se rozstřík ve sny.
Už brzy čmelák vnoří v květ
sacharometr přesný.
~~~
AILING LOVE

On water’s anvil, of hovering tired of late,
the cloud smithies sandals ultra bright fit for paces.
Oh spring hammer borne! Till June you’ll have to wait
to see the water lilies, spark flown traces.

And from another place the hammer’s wild swung flight
comes down on your heart and upon mine too.
Maybe that flower will grow, which sparks ignite,
but when, we have no clue.
CHORÁ LÁSKA

Na kovadlině vody, tkvěním znaven již,
kuje si oblak v krok sandály přesvětlé.
Ó jaro v kladivu! Ale až v červnu zříš
lekníny, jiskry odlétlé.

A ještě odněkud ten rozmach kladiva
dopadá v srdce tvé a mé.
Snad vzejde květ, jejž jiskra rodívá,
kdy ale, nevíme.
 ⇑ 

Jaroslav Žák
1906 — 1960
NEW YEAR ACCOLADE 1.1.1948

Know’st thou that happy land, by the Sudeten banded,
where East and West betrothed are oh so nicely blended,
it’s Paradise on Earth, a land of milk, honeycomb crunch,
as by the Allies given to the cannibal for lunch –
behold, a transformation, faerie land freshly passed,
for where spring once blossomed, now Ministries bloom, vast,
where people, lion-like, marched, waved the torch about,
there section chiefs and national administrators now grow stout,
while it’s true no grass grows where the Germanic hordes stormed through,
the consequences of propaganda there most certainly do,
what Žižka’s mace back then, right now the demagogue’s mouth can trash,
while on the national front, four battling parties clash,
and now we celebrate, the once-famed Slavs of old,
the meadow the girl sickled, now by brigades patrolled,
the field Vitoušek ploughed, the farmer scythed for rye,
now marks the ‘strife for grain’, for swill-troughs in the sty,
the shoemaker, at Lysá hung, now tomes of words is stringing,
and on the beech tree, for a change, an intellectual’s swinging,
honouring toil rhetorically, orators are sweat raising,
and fanfares trumpet out the fact it’s cobblers that they’re praising,
within two years a-plenty more milk, honey, – a proclamation,
with border-legend prophecy … sweet self-congratulation,
and all the Clods of old have felt the wrath of the revolution,
behold, avengers galloping, suitcase-packed retribution,
the barbarian now stains the ground, by the red army trampled,
while Hussite descendents run around to sweep apartments ample,
and now the Clod is born again in fulsome pride, extatic,
a belt across his paunch, fur coat lapel star-emblematic,
those who worked for the underground now come out of the cellar,
medals across their chests and conscience pangs under the collar,
a brand new spirit blows through now, around the swill-troughs surging,
at his best, Czech-the-lad is seen only when truly gorging,
the nightingale once sang to roses, May lost in love’s blooming,
now the state(ly) poets bask at banquets, all-consuming,
so let there be a housing glut, construction at full kilter,
the nation builder fills the gaze with superficial shelter,
a cottage without thatch, a roof the carpenter’s left gaping,
and let the state satire be wrapped in gift-wrap of red taping,
the builder goes lassoing for bricklayers where he can,
the wood-keeper has now become Robin the highwayman,
film’s now an institution, all heads, nor head nor tail,
as way over the democrat the bureaucrats have prevailed,
figures of history and lore have now become the dregs,
folk artists learn the craft of pulling at the nation’s leg,
tap your feet, brother, kitsch, for that is now the art to fashion,
dancing red pleated skirts adorning the state radio station,
whether west, east, or north or south, the people heed the call,
wretchedly groping round to drown bad taste in alcohol,
only the student nation still in jollity entertains,
although four parties try to get each one of them in their reins,
and yet the Czech college kid, hardened by six good years,
to slogans pays no heed, nought of their trumpeting he hears,
he will outlive alarms, fears banded round – of that make bets –
having indeed survived both Goebbels and Moravec,
no dose of human folly nor of atoms has the mass critical,
he’ll withstand education, even if it’s political.
NOVOROČNÍ ZDRAVICE 1.1.1948

Zda znáš tu šťastnou zem, co Sudety ji vroubí,
kde Západ s Východem se utěšeně snoubí,
zemský ráj na pohled, zem mléka, strdí, medu,
spojenci dali ji k obědu lidojedu, –
hle, jaká proměna, říš pominula zčerstva,
leč kde byl jara květ, teď kvetou ministerstva,
kde chodil národ lev a mával pochodní,
tam tloustnou sekčové a správci národní,
tam tráva neroste, kde germánské šly bandy,
leč zato rostou tam následky propagandy,
co Žižka palcátem, to demagog dnes hubou,
na frontě národní se čtyři strany rubou
a slavně slavíme teď slávu slavných Slávů,
juž táhne brigáda, kde děvče žalo trávu,
kde oral Vitoušek a sedlák sekal žito,
tam bitva o zrno dnes zuří, o koryto,
švec visel u Lysý, teď vyřizuje spisy,
na buku pro změnu zas inteligent visí,
čest práci řečněním řečníci vzdávaj v potu,
trub jásá fanfára, že vyrobili botu,
do dvou let bude zas med, mléko, ba i strdí
a hin se hukáže, že samochvála … voní,
paďouři potřeni jsou hněvem revoluce,
hle, pádí mstitelé a každý s kufrem v ruce,
už barbar barví zem armějců pod kopyty
a národ husitů se hrne smejčit byty,
a paďour zrodil se zas nový v nové pýše,
on má pás na břiše a hvězdu na kožiše,
ze sklepa lezou ven podzemní pracovníci,
na hrudi medajle a máslo pod čepicí,
duch nový zavanul, u žlabů nový nával,
Čech junák vždycky byl, když do nosu si dával,
dřív slavík růži pěl, máj tonul v lásky květech,
teď státní básníci se baští na banketech,
buď bytů nadbytek, je budování v proudu,
již staví na národ budovatel boudu,
chaloupku bez došků, kde tesař nechal díru
a státní satiru zabalte do papíru,
pořádá stavitel lov lasem na zedníka
a státní fořt se stal Šuhajem loupežníka,
z filmu teď úřad je, moc hlav a žádnou patu,
ztratil se demokrat v zástupek byrokratů,
Alena s Roháčem jdou v záři Parohů,
lidový umělec tahá lid za nohu,
podupej, bratře, kýč, teď kumšt se dělat bude,
sukýnku červenou ti státní rozhlas hude
na západ, na východ, na sever nebo k jihu,
lid tápe otráven a topí trudy v lihu,
jen národ studentský je vesel, čil a svěží
ač čtyři partaje ho lapaj do otěží,
leč český studentík, zocelen šesti léty
nic nedá na fráze a nedá trumpety,
přežije poplachy a propagační strachy,
vždyť přežil Goebbelse a Moravcovy tlachy,
študáka nezdolá atom, ni hloupost lidská,
ba ani výchova, byť byla politická.
 ⇑ 

Klement Bochořák
1910 — 1981

brnopoeticke.cz

 ⇑ 

Oldřich Mikulášek
1910 — 1985

brnopoeticke.cz

THE SOUL

Velvet night orchard rain, soft falling.

Darkness on avenues descends.
None to our dwindling lamp-oil tends

to the light, dying down in us.
Its tiny flame is wavering, hasty
calling in vain the long lost soul,

which far too frail is, slender waisted
for one Lord’s prayer thus
and its redemption fleeing, wasted…
lunar translucence clouded – palling.
DUŠE

Hebounce v nočním sadě prší.

Tma padá na aleje.
Nám ale stejně nikdo nedoleje

lampičku, co dohořívá v nás.
Plamínek její třepotá se
a hledá marně bludnou duši,

která je příliš tenká v pase
na jeden otčenáš
a ještě uniká své spáse…
průsvitu luny v mračnu – užší.
 ⇑ 

Josef Kainar
1917 — 1971

brnopoeticke.cz

 ⇑ 

Jiří Orten
1919 — 1941
WHITE TABLEAU

Generous December. On the plain, snow-tainted
someone stood, palette in hand, wan.
It snowed, it snowed on, onto what he painted.
He did not know, he painted on

that naked winter, her bones bared uneasy,
her lap’s vale, deeper than he desired to show,
and bosom peaks, steep, vertiginous dizzy.
His model gathered snow.

A circling rook, oh God, whence hither flurrying
and for what tribulation?
Generous December. Snow falling, scurrying,
palette of deprivation.

That dreadful helplessness to seize the rendering,
its endless canvas-fall
much like the snow, so white, and wondering,
why fall at all!

That dreadful helplessness to halt what is so fleeting!
Your hand has become feeble,
your tongue is tied and not up to repeating
the thawing, dribble:

Oh changes constant, meld of melts uncommon,
Oh changes constant, deliquescent snows,
where will my soul repose, within which woman
may snowdrifts close?

Generous December. On the plain, snow-tainted
someone stood, palette in hand, wan.
It snowed, it snowed on, onto what he painted.
He did not know, he painted on.
BÍLÝ OBRAZ

Byl štědrý prosinec. Na zasněžené pláni
s paletou v ruce kdosi stál.
Sněžilo, sněžilo do jeho malování.
On nevěděl, on maloval

tu nahou zimu, její pevné kosti,
údolí klína, hlubší, nežli chtěl,
a výšku ňader v strmé závratnosti.
Sněžilo na model.

Tu havran zakroužil, ach Bože, co ten chce tu
a odkud přilétá?
Byl štědrý prosinec. Sněžilo na paletu
a prázdná byla paleta.

Ta strašná bezmocnost zmocnit se malování,
jež padá na plátna
a je jak bílý sníh, jenž neví, neví ani,
proč padat má!

Ta strašná bezmocnost zastavit prchající!
Zeslábla ruka tvá,
jazyk máš svázaný a nedovede říci
tomu, co roztává:

Ó věčné proměny, taje vaše utajené,
ó věčné proměny, až rozplynu se v sníh,
kde bude duše má, kde bude, v které ženě
a v kterých závějích?

Byl štědrý prosinec. Na zasněžené pláni
s paletou v ruce kdosi stál.
Sněžilo, sněžilo do jeho malování.
On nevěděl, on maloval.
~~~
OWNERSHIP

What is yours? Glee, when dusk approaching
tells you the day is nearly done,
when no-one’s hand will strike, reproaching,
your face, when from your stables none
of your sleep-foals bolt, the cleaver
of slaughterhouses dread to wake,
when neither croup nor scarlet fever
from your crew’s ranks their tithes do take,
when you have closed and left behind
one of life’s chapters bleak, away,
when come the night you’ve come to, blind,
not helping, you did not betray?
So glee you have, you say? Conceding
for comfort just enough, I guess.
Show me what’s on the inside, pleading!
Your penitence? Your shallowness?
You are lost. Nobody out searching.
’Round your throat is a collared cage,
but with no lead. You’re mud-sunk, lurching.
And this is you. This is your age.
Your tender age! That golden calf
that attracts not the slightest plea.
You were a riddle. Puzzlers half-
trying out-guessed you easily.
VLASTNICTVÍ

Co máš? Máš radost, když se šeří
a poznáváš, že skončil den,
když ničí ruka neudeří
tě do tváře, z tvých koníren
když hříbě spánku neodcválá
za bdělým děsem na jatky,
když ani záškrt, ani spála
neplení šik tvé posádky,
když dokončil jsi jenom skromně
z života jeden pustý díl,
když došels k noci nevidomě,
nepomohl a nezradil?
Máš radost, pravíš? Na pohodlí
by toho bylo právě dost.
Ukaž mi, co se v tobě modlí!
Tvá kajícnost? Tvá zpozdilost?
Jsi ztracen. Nikdo nehledá tě.
Na hrdle tvém je obojek,
chybí však šňůra. Toneš v blátě.
A to jsi ty. To je tvůj věk.
Tvůj mladý věk! To zlaté tele,
k němuž se žádný nemodlí.
Byls hádanka. Leš luštitelé
ji velmi snadno uhodli.
 ⇑ 

Ivan Blatný
1919 — 1990

brnopoeticke.cz

SPRING

Atop the bungalow, stopped dead, a cauliflower,
The swallow has returned, your gaze follows its dart,
The first buds pop with metal-beating power,
There’ll be manure to wheel, I know it off by heart.

Above, the purring sky, still tucked up, snuffled, dozing,
It’s due to brighten up, a glorious day will pass,
Like the far whistling train, whose distance blows imposing
As silver droplets come, tapping the window glass.

Pitched tight around the goal, the little lads are busy,
In its new wicker nest the cauliflower rests easy,
Come, sun of France, with your light lend a hand.

Aching to leave, I’m flinging wide the door,
I’d fly, were this the Riviera shore,
Then all my toil would turn to silver sand.
JARO

Karfiol zůstal stát na střeše bungalovu,
vrací se vlašťovka, sleduješ její let,
a první pupeny jsou vytepány z kovu,
budeme vozit hnůj, znám to už nazpaměť.

Obloha vrní zas, je ještě na hambalkách,
ač se má vyjasnit, ač má být krásný den.
Zdaleka hvízdá vlak, zdaleka hvízdá dálka,
stříbrné krůpěje ťukají do oken.

U branky na hřišti trénují malí hoši,
karfiol zůstal stát na čerstvém novém koši,
přijď, slunce z Francie, a podej nám svůj svit.

Už bych chtěl jíti pryč a otevírám dveře,
už bych chtěl jít pryč, kdybych na Riviéře,
muselo by se zcela vystříbřit.
~~~
(MELANCHOLY WALKS)

While in its soggy cape the landscape shivered seeping,
you were by table sat, chilled, empty, and alone.
Over the black rain-soaked umbrellas dripping… dripping…,
time slowly pushed the hours hourly clockwise on.

Far off from people, far off from the distant strangeness
of pointless chattering and boring party glee
the wind above played scores of scattered note arrangements,
gems of great hailstones gleamed. Ledges rang raucously.

A short while earlier, your train had puffed, returning
from tiring, futile trips, to well-known old time land,
and the boats rocked on tide-swell waves of troubled yearning,
an entrance cold and murky, ever-drizzling, bland.

And the gas-dome was masked by drizzle never-ceasing,
on the removals van, on a soft scarf of grey.
There is a friend out there… Ceaselessly reminiscing
through the cold vacant realm in which the gale held sway.

Sweeping out all the crannies, nooks, for alienation,
for dreadful desolation, trembling anxiousness,
its gust approaching soon, to howl: No indication
of closeness left at all, no friendship, never less.

There had been times when you’d spoken to strangers, others.
They have since gone abroad. The mill grinds barren poor.
Under the surface waves, deep down the darkness smothers
insurmountable rock and uneven stony floor.

In the lake’s tangled weeds a glint of understanding
of tranquil fish, who mute, knowingly swim on by.
The water mirroring hills and woods still sleep-standing
under the beating crow’s wings murmuring as they fly.

Copper tree lightning-bolt-lit, the ground snap up-rooted,
I ventured out to quench my dry lips, rainfall-glossed.
There was a time you said: “We’re muted, muted, muted.”
So hear me out awhile, my Song of voices lost.
(MELANCHOLICKÉ PROCHÁZKY)

Zatímco krajina se chvěla v mokré kápi,
seděl jsi u stolu, vychladlý, prázdný, sám.
Nad černí deštníků, jež liják zkrápí… zkrápí…,
pomalu sunul čas hodiny k hodinám.

Daleko od lidí, daleko od cizoty
zbytečných hovorů a nudných veselí
hrál vítr nad městem a rozházel si noty,
démanty velkých krup. A římsy řinčely.

Před chvílí supěl vlak, tvůj vlak, kterým ses vracel
do staré krajiny z únavných marných cest,
a příval neklidu lodičky rozkymácel
a mžilo bez konce na kalný, chladný vjezd.

A mžilo bez konce na buben plynojemu,
na stěhovací vůz, na měkký šedý šál.
Přítel je kdesi tam… Stále se vracíš k němu
studeným prostorem, kde vítr kraloval.

Vysmýčil každý kout pro velké odcizení,
pro strašnou prázdnotu, pro úzkost, jež se chví,
jež hučí blíž a blíž a brzo vzkřikne: Není,
není už blízkosti a není přátelství.

Někdy jsi oslovil ty ostatní, ty cizí.
Jsou v jiných krajinách. Mlýn mele naprázdno.
Pod vlnou hladiny hluboko ve tmě mizí
neschůdné skalisko a hrbolaté dno.

V chaluhách jezera se mihne chápající
mlčení němých ryb a pluje tiše dál.
A voda zrcadlí hory a lesy spící
v šumotu havrana, jenž tudy odlétal.

Měděný strom jak blesk osvětlil náhle zemi,
vyšel jsem do deště omýt si zprahlé rty.
Tys jednou povídal: „Jsme němí, němí, němí.“
Tak tedy chvilku slyš mou Píseň němoty.
~~~


Feel free to look suitably desperate
the morning tells him. Ho goes out inclined
in steps quite frail, in steps deliberate
an undertakers’ for his love to find.


Račte se tvářit hezky zoufale
praví mu ráno. On jde na procházku
a v chůzi vratké, v chůzi pomalé
pohřební ústav hledá pro svou lásku.
 ⇑ 

Ludvík Kundera
1920 — 2010

brnopoeticke.cz

 ⇑ 

Zdeněk Rotrekl
1920 — 2013

brnopoeticke.cz

 ⇑ 

František Listopad
1921 —

brnopoeticke.cz

 ⇑ 

Jan Skácel
1922 — 1989

brnopoeticke.cz

A SONNET AS A TALISMAN

To keep you safe from harm
(with which the world’s beset)
I give you this amulet
to always wear, a charm

To feed the soul that pines
and ward off times of hurt
the evil eye avert
from those to love inclined

Sky-fallen though it were
this incantation rare
In shooting-star-light brought

I scored the silver sigil
SINE AMORE NIHIL
without love there is naught.
SONET JAKO TALISMAN

Aby tě před zlým chránil
(takový už je svět)
dávám ti amulet
a nos jej bez přestání

Je proti chvílím krutým
zahání z duše hlad
a toho kdo má rád
uchrání před uřknutím

Snad z nebe na zem spadlo
to vzácné zaklínadlo
Ve světle létavic

do stříbra jsem vyryl
SINE AMORE NIHIL
bez lásky není nic.
~~~
SONG OF PROXIMATE BLAME

There is a wellspring with blood brimming
and each has drunk from it before
and someone killed a pendulinus
and someone did great harm therefore

And then he felt regret and sorrow
and in his hands cupped water clear
and up against the light he scanned it
and fearing much held back no fear

And holding he could not contain it
water through fingers my God gone
and broke stone in the empty quarry
and begged in vain: himself to stone

And holding he could not contain it
and fearing much held back no fear
and the wellspring is with blood brimming
and each one has stood by too near
PÍSEŇ O NEJBLIŽŠÍ VINĚ

Je studánka a plná krve
a každý z ní už jednou pil
a někdo zabil moudivláčka
a kdosi strašně ublížil

A potom mu to bylo líto
a do dlaní tu vodu bral
a prohlížel ji proti světlu
a moc se bál a neubál

A držel ale neudržel
tu vodu v prstech bože můj
a v prázdném lomu kámen lámal
a marně prosil: kamenuj

A držel ale neudržel
a bál se ale neubál
a studánka je plná krve
a každý u ní jednou stál
~~~
SNOW CRAVING

Silence is unbeknown exacting
and in it something strange is hidden
and the unease of all protracting
rooks fly into the towns unbidden
It is high time it started snowing
to make the parks again white finished
to make unliving easier going
despite the silence undiminished
TOUHA PO SNĚHU

Ticho je neznámé a přísné
a cosi zlověstného tají
a k dovršení lidské tísně
havrani do měst přilétají
A mělo by už začít sněžit
aby zas bylo v parcích bílo
aby se dalo snáze nežít
i když by ticha neubylo
~~~
WINTRY

As though the whole world to obliterate
the snow descends and whitened paths encroach
touched by the present moment’s pure approach
where’s the debate

Silent on our behalf the bells are peeling
the deafened bellringer in snowdrifts dozes
and distant pangs of unrequited feeling
stopped snow-fall poses
ZIMNÍ

Jako by pokoušel se zrušit svět
snáší se sníh a cesty k nám jsou bílé
jsme zasaženi čistotou té chvíle
a kde je odpověď

Neslyšně za nás vyzvánějí zvony
ohluchlý zvoník usnul v závějích
a zabolela dálka bez ozvěny
když přestal padat sníh
~~~


no ordinary egg is this
from which this world was hatched and born
and none know by whom it was laid
nor by whom last it will be borne


to není obyčejné vejce
to z něho vyklubal se svět
a nikdo neví kdo je snesl
a kdy je snese naposled
~~~


cézanne knew but who yet to come
much to their rancour will have found
the ample apple appleness
whose roundness is what makes it round


cézanne to věděl ale kdo
objeví po něm k jejich zlosti
že jablko je jablko
kulaté vlastní kulatostí
~~~


and all miraculously simple
and in that moment evermore
when once again we won’t be being
just as we had not been before


a je to prosté jako zázrak
a jako věčnost ve chvíli
kdy zase znovu nebudeme
jako jsme předtím nebyli
~~~


and August ends with days once more barefooted
the asters bloom and chill begins to call
autumn its feelers stretches slow slug shooted
and gossamer strands over gardens fall


a srpen končí dny jsou zase bosé
rozkvetly astry ozývá se chlad
podzim jak slimák vystrkuje růžky
a babí léto padá do zahrad
 ⇑ 

Emanuel Frynta
1923 — 1975
LIVING CAN HOUND

Living can hound –
it can’t be plainer,
bother no rocket scientist.
Living can hound –
it’s a no-brainer,
we know a dog for what it is.

Living can hound –
the mere suggestion
can scare by what that may portend.
Living can hound –
a dog, no question,
is man’s best ever-loyal friend.

Living can hound –
and bare its gnashers
or smile glint-eyed, for outings itch –
Living can hound,
but to its bashers
I say, no way is life a bitch.
ŽIVOT JE PES

Život je pes –
to každý vidí,
a nemusí být profesor.
Život je pes –
a pro nás lidi
je pes už dávno známý tvor.

Život je pes –
a už to samo
kdekoho časem poleká.
Život je pes –
a pes, jak známo,
je věrný přítel člověka.

Život je pes –
a zuby cení
a usmívá se po očku –
život je pes,
a proto není,
rozhodně není pro kočku.
~~~
SINCE AND THUS

It’s spring, two walruses did meet.
Two walruses? No fuss.
“My name is Since”, the first did greet.
“I’m”, said the second, “Thus”.

And Since at once observed it seemed,
and that it was no whim,
that Mr (walrus) Thus he deemed
as someone known to him.

“I say, might you that walrus be,
that lay long near here resting?”
And Thus to this: “Indeed, you see,
all winter long, no jesting!”

And with his eyes quite open wide
he looked at Since in stages,
feeling a surge of memory’s tide:
“Of course, good lord, such ages!

Why, you were lying on your tum
for months on that ice nearest!”
“Right next to you dear Thussisome!
how are you, brother dearest?

And how are Yet and Even, yes,
how is your little Whether?”
And it was time to hug and kiss,
till their tusks clicked together.

What to make of this poem? Since
it teems with wisdom, thus,
we see a walrus known as Since
was bro’ to walrus Thus.
JELIKOŽ A TUDÍŽ

Je jaro, potká mrože mrož.
Proč ne, dva mroži. Budiž.
„Já jsem“, dí první, „Jelikož.“
„A já“, dí druhý, „Tudíž.“

A Jelikož hned tvrdí, že
mu pořád připadá,
že pana mrože Tudíže
tak trochu jako zná.

„Poslyšte, nejste vy ten mrož,
co ležel tady vedle?“
A Tudíž na to: „Ale což
a celou zimu hnedle!“

A upřenýma očima
si měří Jelikože
a taky už si vzpomíná:
„Jakpak by ne, můj bože!

Vždyť vy jste ležel na bříšku
půl roku tuhle na kře!“
„Hned vedle tebe, Tudížku!
jak žiješ, drahý bratře?

A copak dělá Leč a Byť
a vaše malá Pakli?“
A museli se políbit,
až jim kly o kly ckvakly.

Co báseň říká? Jelikož
je velmi moudrá, tudíž
nám říká, že mrož Jelikož
měl bratra jménem Tudíž.
 ⇑ 

Josef Suchý
1923 — 2003

brnopoeticke.cz

 ⇑ 

Jan Křesadlo
1926 — 1995

kresadlo.cz

TRAVESTY
(sonnet cycle from the eponymous short story)

1.
Oh hyacinthine rattlesnake
how without warning you did strike
a tongue ablaze, she-dragon-like
a diamond grows in secret ache
My heart, my heart grows violet still
clear glass more see-through by it made
how could I salve with words, well-willed
when in the rock-face wall they fade
Bittersweet green, the poison spreads
within my soul its wingèd span
my last refrain I sing with dread:
In autumn grass the stars aflame
and gone out, gone to wait on game
and in a self-snare caught, a man

2.
Crystalline lute of moonlit night
how bitterly the autumn sounds
before the Milky Way’s hid white
descend, be with the prisoner, bound
With left hand over frets to dart
and with the right to stroke the strings —
a crystal dagger in my heart
where nightingales do roost and sing
The lunar song translucent seeps
and lucid pours down the abyss
a silver fish unfathomed deep
The night is clear and bright this time
my soul a revenant sublime
wailing and crying tears of bliss

3.
I have but words that don’t sound right
all has now fallen through, alas
there’s no fresh start, try as I might
deep down up-speaks the looking glass
If on the well-beam one could place
a candle new, on well-sill verge
then blue and white doves would converge
to make their spousal vows apace
If out of tears one could conceive
a fireproof cloak of see-through weave
and velvet crofts from sighs could swell
In our eye-pupils secreted
are Sibylls, invisibly hid
faces of vampires in nut shells

4.
And no one listens, heed to take
the empty drum pulse of the heart
I scan the horologe, its darts
it is too late, for Jesus’ sake
Before I’d tuned my strings to play
the lunar lute has turned to dust
only its spectral form, away
an angel’s airborne heel flies past
The hourglasses, water, sand
slow turning upside down keep shape
the day drips by in silent strands
Gone for good now, the crowing pride
the hapless monk’s face quiet bides
crystallizing beneath its cape

5.
I stand still, as life passes by
gurgling it drains out of the font
lions’ and other maws imbibe
but human lips stay dry with want
I’d take the form of a wild deer
with glowing fountain antlers spanned
so the green water could run clear
and seep off into golden sand
To be entirely made of stone
internal metal pipes excepting
to be the spring, the source alone
And so Diana’s greyhound gangs
on me would only blunt their fangs
never more to return electing

6.
Images flowing through it, plain
pictures of crossroads far behind
wild-flower tear drops all in vain
and other secret strife in mind
In that aquarium of yore
many a curious fish does swim
where, when and how the fault was grim
barren embraces evermore.
The rain with dark green verdant feet
unfettered, dances on the roofs
flapping its soaking cape so fleet
and whispering quiet, quiet goes
some have their fate awash with woes
a fate that never more improves

7.
A dream and strife procession, pain
athrong with ku-klux torches lit
freshly arrived, and off again
visitor neath star-coverlet
A night stampede of headless bulls
bearing down bearing, strange portent
soon they will mow you down and cull
bring your forbearance to its end
which holds that fragile heart-walled cup
a vessel filled with hemlock cold
From astral poetry and up
a solitary star you’ll rise
From the pain, soul from body prized
and yet you cling to your threshold!

8.
Until one finally comes to die
one shields hope’s candlestick from gusts
let there a portal be, there must
all this at last to justify
to see a figure in the door
holding a mystic sword and rose
a missive, spellbound warning, lore
tightening breath in fear, to pose
that the sigh hidden, unexpressed
will quite explode, like the bouquet
of men and women’s bursting zest
there’ll be a hundred-coloured glare
of angels’ fiery wings aflare
a thousand star-spined hedgehogs, fey

9.
If only dreams and words could braid
to raise sleek spires by and by
rearing their amber rooftops high
a moth-steed’s own sky cavalcade
If only plainsong from the grave
could in my soul be transmigrated
and the bells peel in endless waves
a beating heart join, unabated
If only, if, you woke from sleep
joining the moon out in the quad
and the white heat would burst aflame
and whiteness in the dark await
if everything would inundate
deep sea fire glowing darkly hot

10.
A spirit-level captive net
which now moreover is no more
the art-nouveau lone vases set
with alabaster moans implore
Vine tendrils made of peacock quills
and sunsets with hues verdant vernal
If only you’d bring back their thrills
oh bristle-ear-lobed king nocturnal
Behold the chateau panes burn red
with light reflected fire behold
as in the grass I lay my head
look at the star blooms bursting yet
and all the mysteries let’s forget
that the Sphinx’ hollow claw does hold

11.
If verse was of a metal made
with it I’d forge my heart fresh hot
and thwart the hunter’s aiming shot
repelling him from island raid
My prior heart I’d place to yearn
inside a glass walled locket case
and like a torch there it would burn
while sotto maiden songs would praise
by rainy midnights I would then
fall asleep in a dream of bliss
and never more fall ill again
and strangest fish like gilt-head bream
would swim against that dreamful stream
while softly dripping came the mist

12.
To be a nameless soul at last
I’d yield to tempests that assail
on windy waves a foamy crest
as fireplaces plaintive wail
I would not yield to shapely hands
nor golden ringlet combing glints
nor to blue heartbeat voices wince
untouched by transient beauty’s strands
I would feel no uncertain pangs
that you might look at me askance
I would feel neither ache nor angst
I’d not be sad the least inside
if ties to you were all untied
and free across the skies I’d prance

13.
Blame-walls to pass through and surpass
alone in shadowed armour-plate
I, a song unsung to its last
in deepest pools of silence wait
With yearning that grows to ascend
giving me form faint as a sigh
to let me on your lips descend
as the ghost of a butterfly
And lepidopterous vampire-wise
I would draw in your purple breath
we’d join in sin of strangest guise
I’d tempt your soul out to elope
to live out our shared dream in hope
in space of vast unchartered depth

14.
To other souls through bodies let
I’ve never been, never enabled
all on my own remaining yet
by Eros nothing but inveigled
One solecism left I hold
my hyacinthine quietest
is there or is there not a soul
in highest hearth vertiginous
If genuflexed I could progress
to souls beyond and reaching there
to be your surge sigh’s foaming crest
sword and rose song of wondrous sheen
till bliss may sigh from dread’s ravine
oh my tormentor unaware

15.
Oh hyacinthine rattlesnake
crystalline lute of moonlit night
I have but words that don’t sound right
and no one listens, heed to take
I stand still, as life passes by
images flowing through it, plain
a dream and strife procession, pain
until one finally comes to die
If only dreams and words could braid
a spirit-level captive net
if verse was of a metal made
To be a nameless soul at last
blame-walls to pass through and surpass
to other souls through bodies let
TRAVESTIE
(věnec sonetů ze stejnojmenné povídky)

1.
Hyacintový chřestýši,
jak jsi mne uštkl nečekaně
ohnivě hoří jazyk saně
diamant roste ve skrýši
Mé srdce srdce fialoví
a zprůhledňuje skleněné
jak bych je mohl léčit slovy
která se ztrácí ve stěně
Zeleně sladkohořký jed
rozpíná v mojí duši křídla
zpívám si snad už naposled:
V podzimní trávě hvězdy planou
a vyšel vyšel na čekanou
a zamotal ho do osidla

2.
Měsíční loutno křišťálová
kterak nám podzim hořce zní
nešli se Mléčná dráha schová
spusť se a zůstaň při vězni
Levicí klouzat po hmatníku
a struny hladit pravicí —
mám v srdci křišťálovou dýku
hřadují na ní slavíci
Měsíční píseň průhledná
lije se jasně do propasti
stříbrná ryba z bezedná
Pěkná noc jasná v tuto dobu
povstala moje duše z hrobu
a naříká a pláče slastí

3.
Zůstávají mi jenom slova
vše ostatní se propadlo
nelze již nelze začít znova
v hlubinách praví zrcadlo
Kdyby se na kraj roubení
postavit dala nová svíce
bílé a modré holubice
slétaly by se k snoubení
Kdyby se daly slzy tkát
v průhledný asbestový šat
a vzdechy v sametovou střechu
V zornicích se nám ukryly
neviditelné Sibilly
upíří tváře do ořechů

4.
A i tak nikdo neslyší
když v dutý buben srdce bije
orloji hledím na rafie
je pozdě pozdě Ježíši
Nežli jsem naladil své struny
měsíční loutna ztyřela
zůstává mi jen přízrak luny
a vzdušná pata anděla
Hodiny písečné a vodní
pomalu už se překlápí
den tiše odkapává po dni
Odešla kokrhavá pýcha
tvář tichá bezděčného mnicha
krystalisuje pod kápí

5.
Zůstávám stát a život plyne
zurčivě z kašny odtéká
pijí ho tváře lví a jiné
však žádná ústa člověka
Chtěl bych mít formu jelena
s parohy zářných vodotrysků
aby se voda zelená
ztrácela v zlatožlutém písku
Abych byl celý z kamene
a uvnitř měl jen trubky z kovu
abych byl zdrojem pramene
A Dianini chrti hrubí
by na mě ztupili své zuby
a nepřišli by nikdy znovu

6.
Odplývají v něm obrazy
obrazy dávných rozcestí
slziček polních odkazy
a tichá tajná neštěstí
V tom akváriu pamětí
je mnohá prapodivná ryba
kde kdy a jak se stala chyba
zůstalo prázdné objetí.
Déšť nohou temně zelenou
po střechách odpoutaně křepčí
a plácá mokrou halenou
a tiše tiše šelestí
někdo má hlavně neštěstí
a nebude to nikdy lepší

7.
Chorovod snů a nesnází
jde s pochodněmi kukluxklanu
jen přišel už zas odchází
návštěvník zpod hvězdného stanu
Bezhlaví býci pádí tmou
a nesou nesou divné zvěsti
brzy tě brzy podetnou
a nebudeš již muset nésti
nádobu srdce křehkých stěn
nádobu plnou bolehlavu
Z vesměrné básně vyjdeš ven
budeš jak hvězda osamělá
Z bolesti vyjdeš z duše z těla
a přece jen se chytáš prahu!

8.
Dokavad člověk nezahyne
stíní si kahan naděje
že snad se pohnou veřeje
a všechno bude náhle jiné
že někdo stane na prahu
tajemně nesa meč a růži
poselství kouzlo výstrahu
a dech se slastným strachem úží
že skrytý povzdech nevyřčený
vybouchne jako kytice
jíž kvetou mužové a ženy
a bude stobarevné žhnutí
andělů z ohně pod perutí
a hvězdných ježků tisíce

9.
Kdyby tak z pouhých snů a slov
se mohly stavět štíhlé věže
a jejich jantarový krov
kůň-lyšaj po obloze běže
Kdyby se hrobní leluja
převtělit mohla v moji duši
a zvony do álelujá
a srdce které s nimi buší
Kdybys tak kdybys v noci vstal
a vyšel lunou na nádvoří
a kdyby bílý oheň vzplál
a kdyby bylo v temnu bílo
kdyby se všechno potopilo
a oheň hořel temně v moři

10.
Byl vzdušný čeřen na libely
a dnes není není více
secesní vázy osaměly
alabastrově sténajíce
Šlahouny vína z pavích per
a soumraky jež zelenaly
kéž bys je vrátil ber kde ber
srstnatouchý noční králi
Hle okna zámku v západu
blýskají jako za požáru
když do trávy se tiše kladu
hle hvězdice nám kvetou tady
zapomeneme na záhady
jež Sfinga drží v dutém spáru

11.
A kdyby báseň byla kov
ukoval bych si srdce znova
a pokazil bych střelci lov
a odrazil ho od ostrova
A svoje srdce původní
bych zavřel do skleněné schrány
a hořelo by pochodní
a zpívaly by tence panny
a za deštivých půlnocí
bych slastně propadal se do sna
nebylo by mi nemocí
a pražmy prapodivné ryby
spánčitým proudem plavaly by
a kapala by mlha rosná

12.
Kdybych byl duší bezejmennou
odevzdal bych se vichřici
na vlnách větru bych byl pěnou
a písní v krbech hučící
Nebyl bych otrok tvaru rukou
a světla na hřebeni vlasů
neznal bych pomíjivou krásu
hlas srdcí která modře tlukou
neměl bych žádnou nejistotu
díváš-li se snad na mne stroze
neznal bych bídu ani psotu
Nebyl bych smutný ani málo
nic by mě k tobě nepoutalo
a probíhal bych po obloze

13.
Mohl bych prostupovat stěnou
sám ve stínovém brnění
kdybych byl písní nedopěnou
v propastných tůních mlčení
A touha která stále vzrůstá
jen trochu by mne zhmotnila
tak usedl bych na tvá ústa
v podobě ducha motýla
A jako upír motýlí
sál bych tvůj purpurový dech
a divně bychom zhřešili
tvou duši vylákal bych ven
a žili bychom nový sen
v neznámých kosmů propastech

14.
A k jiným duším jejich těly
jsem dosud nikdy nepronik
a vždycky jsem byl osamělý
a Érós byl můj podvodník
Ještě chci jedno prohřešení
hyacintové nejtišší
zda duše je anebo není
v závratné výhni na výši
Kdybych tak mohl na kolenou
a k jiným duším projít celý
kdybych byl tvého vzdechu pěnou
hle zázrak písně meč a růže
až vzdech je slastnou hrůzou strže
ó bezděčný můj mučiteli

15.
Hyacintový chřestýši
měsíční loutno křišťálová
zůstávají mi jenom slova
a i ta nikdo neslyší
Zůstávám stát a život plyne
odplývají v něm obrazy
chorovod snů a nesnází
dokavad člověk nezahyne
Kdyby tak z pouhých snů a slov
byl vzdušný čeřen na libely
a kdyby báseň byla kov
kdybych byl duší bezejmennou
mohl bych prostupovat stěnou
a k jiným duším jejich těly
~~~
WELLNESS SPELL
(to Edward Lear)

Upon his head a top hat slanted,
comrade Hobs strides with limping gait:
Calamity precluding, fate,
his soul he’s in a dog enchanted,

Encheliophis-like, implanted
in sea-cucumber ass, ingrate.
Now rid of feelings, love or hate,
he can sing ho-la-lees undaunted.

So now he strolls the town, said Hobs,
leading his soul, smug, on a chain:
If he were set about by yobs
he would not suffer, that is plain,
for soullessness bypasses pain,
which, for well-being, does the job.
KOUZELNÝ ZÁKROK
(památce Edwarda Leara)

Kulhavě kráčí soudruh Hobsa,
na hlavě klobouk cylindřitý:
V předtuše příští kalamity
svou duši začaroval do psa

stylem Encheliophiopsa
jenž v řiti sumýše je skrytý.
Nemá již pocity a city,
může si zpívat hejsa hopsa.

Tak spokojeně městem kráčí,
svou duši na řetěze veda:
I kdyby přepadli ho rváči
nepostihne ho žádná běda
neb bezduchost mu trpět nedá,
což ke štěstí mu zcela stačí.
~~~
SELENE

Oh Selene, sacred, vibrato-resounding
your silent viol over gables dormant!
Glowing with pallid light, your cheeks expounding,
as you reveal your bounty, gluteus-formant,

your charms, hid hitherto in clouds soft-ermined,
like by an earthly woman’s skirts, confounding,
as spire-turret-forests throng, surrounding,
stalagmites bawdy, vile, pulsate determined.

To you the dogs howl, awestruck, lust-crazed loudly,
upward the mucous snail is drawn, slow-creeping,
yet heedlessly you pass by, mooning proudly

haughty o’er fane and chateau pricks, put crudely,
while Endymion, in blue grave-crypt sleeping,
squirming beneath your fundament writhes lewdly.
LUNA

Ó, luno posvátná a vibrující
houslemi ticha nad spícími štíty!
Jak záříš sinným světlem oblých lící,
když obnažuješ zadek obrovitý,

své půvaby, jež v mracích byly skryty,
jak u pozemské ženy pod suknicí
a lesy věží, vzhůru k tobě čnící
pulsují jako vilné stalagmity.

Po tobě psi šílenou vášní vyjí
a slizký hlemýžď leze vzhůru k tobě,
však lhostejně je zadnice tvá míjí

vysoko nad chrámů a zámků pyji,
jen Endymion v modré sluje hrobě
se vilně pod dosedy tvými svíjí.
 ⇑ 

Jan Zábrana
1931 — 1984
TECHNICAL DEVELOPMENT

You’ll see that look unsettled, brief,
old men, old women: in dumb stares
lost, exiting by entrance stairs,
and gazes asking: “What’s the beef?”

The world’s their pressing bathyscaphe,
as submerged they try out new styles,
which have all been, ‘least once, all-while
to break first status pliant, brave…

Their gravity as yet unlifted
by elevators, aeroplanes…
Death will their strife conclude, no more,

before their rural huts encage
to be their drama setting stage
– so suitable as Elsinore.
TCHNICKÝ ROZVOJ

Tu nejistotu zahlédneš
u starců, stařen: v jejich tupém
zmatku, když vystupují vstupem
a mají v očích: „Co mi chceš?“

Svět svírá je jak batyskaf,
jak pod vodou zkoušejí styly,
které už všechny jednou byly,
vždy svolní rozbít první stav…

Je dosud letadla a zdviže
nezbavily pozemské tíže…
Pro ně smrt ukončí ten spor

dřív, než se z rekreačních chat
stanou kulisy do dramat
– tak vhodné jako Elsinor.
~~~


Skeletal sister, now the end is settled,
writ at the point where dragged out lives converge,
we’re just a rusted through and ancient kettle,
rotted like all that ever here was purged…


Má sestro kostro, už je vepsán konec
do úběžníku vleklých životů,
už jsme jen zrezlý, jen děravý hrnec,
shnilí jak všechno, co kdy shnilo tu…
~~~


Why be a party barrel-organ grinding
Why play the game Why watch your every step
Better write verse for thirty years of hiding
And print after the death of censorship


Nač skřípat jak erární flašinet
Nač taktizovat Nač sám sebe hlídat
Lepší je psát si básně třicet let
A po smrti cenzury je vydat
 ⇑ 

Luboš Huml
1932 —
A LETTER TO HER SON

I know, you have so many obligations:
The family, the office, and your friends
call on your time enough to try your patience.
Saturdays, Sundays, all too quickly end.

My case is just the opposite, that’s plain.
Days drag on loitering outside my door.
My sleepless nights are run through by a train,
which you won’t be arriving on, once more.

I’m glad: you have a loving wife, kids, even
a chalet with a lovely river view…
Forgive me. Age, too, misses hugs, once given.
Loneliness makes one sad, that’s nothing new.

Your apple tree is rosy-blossom smothered,
breeze blown, its petals, butterfly-like, flit.
Give all my love. Drop a line to your mother.
Come to stay. Even for just a bit.
DOPIS SYNOVI

Já vím, máš spoustu povinností:
rodina, úřad a také přátelé
tě okrádají o čas víc než dosti.
Je krátká sobota a neděle.

U mne je tomu právě naopak.
Dny loudavé postávají na zápraží.
Mým nespánkem každou noc jede vlak,
který tě zase nepřiváží.

Jsem ráda: máš hodnou ženu, děti,
chatu s výhledem na řeku...
Odpusť. I stáří touží po objetí.
Je smutno samotnému člověku.

Jabloň, cos vsadil na zahrádce,
zrůžověla květy. Jsou jako motýli.
Pozdravuj doma. Pár řádků napiš matce.
Přijeď. Třeba jen na chvíli.
 ⇑ 

Jiří Veselský
1933 — 2004

brnopoeticke.cz

 ⇑ 

Pavel Švanda
1936 —

brnopoeticke.cz

 ⇑ 

Václav Hrabě
1940 — 1965
JAM SESSION

He came in His long black raincoat soaking chilled right through
his white peruke and quilted tailcoat on the chair he threw
Then he squished his cigarette He reached out for the keys!
“Allow me to present myself: I’m Bach! Now if you please

I’m out of cash again so for a coffee and a Stock
I’ll be your accompanist The twist! Or let’s just rock!”
He didn’t wait for any nods He stomped out four away –
and then began in baseline keys this chorus line to play:

A chorus about life and fame and full of yearning hunger too
how he played to make the king feel fine after his dinner do
how it’s hard to quickly write the bishop a fine mass
when there’s bailiffs at the door and roaches make things crass

How it’s good to stroll the city after tavern closing time
how your head just starts to sing and not by chance it sounds sublime
how you can outlive the empires, emperors and kings
even when the rent’s unpaid and when your stomach wrings!

Having played and drunk he waved Said: “Time to go. I will
be back among the classics come the dawn Just pay my bill
When they fawn in awe at dusty beauty have a lark
say that for a coffee you got sessioned by old Bach!”
JAM SESSION

Přišel v černém baloňáku zmáčený a prostydlý
paruku a vyšívaný frak odhodil na židli
Pak udusil cigaretu Na piáno sáh!
„Dovolte mi představit se: Jmenuji se Bach!

Jsem bez peněz jako vždycky za kafe a jeden štok
budu s váma chvíli hrát A třeba twist! A třeba rock!“
Nečekal až někdo kývne Dupnul čtyřikrát –
a pak začal dole v basech tenhle chorus hrát:

To byl chorus o životě o slávě a o hladu
jak hrál aby králi spravil po večeři náladu
jak je těžké napsat rychle pro biskupa mši
když ti tlučou na dveře exekutor a vši

jak je krásné chodit městem když zavřeli hospody
a v hlavě ti něco zpívá a není to z náhody
jak je možné přežít krále císaře a říše
i když nemáš na činži i když ti kručí v břiše!

Dohrál dopil rozloučil se Řekl: „Je čas k návratu
Ráno musím být zas klasik Zaplaťte tu útratu
Až vás budou strašit krásou z které padá prach
řekněte že za kafe hrál tohle s vámi Bach!“
~~~
A YEAR TODAY

Day ducat-wise in last year’s fountain fell
and the sun past the inked horizon rolling
fell silence bound Just the white stars crows tell
over the wheat in cawed soft fervent tolling

I think of Prague now Of the hoarfrost shaking
street lights and moon in fevered yellow light
Like us a year ago others their leave are taking
I’ll send a card next year: Come! Reduta tonight!

It will be like today ( Like last year went )
Plenty will wave at the recruits and smile
I’ll kneel on cobbles to draw in that scent

Time is not harsh He’s strict rather than vile
Night ducat-wise shall in that fountain fall
And in your mailbox you will find my scrawl
DNES JE TO ROK

Den zapad do roka jak dukát do fontány
a slunce za obzor inkoustem malovaný
zapadlo do ticha Jen hvězdy bílé vrány
krákají nad obilím něžné a horké hrany

Myslím teď na Prahu Na roztřesené jíní
luceren na měsíc horečně žlutý
Tak jako loni my dneska se loučí jiní
Za rok ti pošlu lístek: Přijď! Večer u Reduty!

Bude to jako dnes ( A nebo loni )
Kdekdo se usměje zamává na rekruty
Kleknu si na dlažbu a sáhnu si jak voní

Čas není vlastně zlí Je přísný spíš než krutý
Noc padne do roka jak dukát do fontány
A najdeš ve schránce můj lísteček načmáraný
~~~
IF I SHOULD DIE

And so if I should die now
I want stars on the cask
a handful of brown soil
blood-warm enough to bask
and at the cemetery
a violin sonata
full of resounding seashells
and of the sun blown brighter

To all who should start crying
a little handkerchief
give them with my name on it
A keepsake of some grief

To my health raise an ale
the dead man liked to pour
for I’ll no longer ail
nor ever hunger more

To my bones raise a toast
rest in peace that they may
Trust me it irks the most
to die on a summer day
A KDYBYCH MĚL UMŘÍT

A kdybych už měl umřít
chci hvězdy na rakev
a trochu hnědé hlíny
hřejivé jako krev
Na hřbitově ať hrají
houslovou sonátu
v které zní mořské mušle
a slunce pasátů

Tomu kdo bude plakat
maličký kapesník
s mým monogramem dejte
Je to jak památník

Připijte na mé zdraví
nebožtík píval rád
a teď už nechuraví
už nebude mít hlad

Připijte na mé kosti
ať mohou dobře spát
Věřte mi je to k zlosti
teď v létě umírat
~~~
VARIATION ON A RENAISSANCE THEME

Love is just like the star of evening
floating along the blackest sky
With the doors latched there is no leaving!
put out all candles where you’re living
make your flesh fortified
you
whose hearts are stone petrified

Love is just like a shapely ship
without its captain lost and gone
and all the sailors’ hands are shaking
with their fear of tomorrow morn

Love is an ache from sleeping woken
and the hot hands of stars
sprinkling honeymoon petal tokens
through your jail window bars

Love is just like the star of evening
floating along the sky so black
Our life
is like a candle burning
the dead
cannot love you back
VARIACE NA RENESANČNÍ TÉMA

Láska je jako večernice
plující černou oblohou
Zavřete dveře na petlice!
Zhasněte v domě všechny svíce
a opevněte svoje těla
vy
kterým srdce zkameněla

Láska je jako krásná loď
která ztratila kapitána
námořníkům se třesou ruce
a bojí se co bude zrána

Láska je bolest z probuzení
a horké ruce hvězd
které ti sypou oknem do vězení
květiny ze svatebních cest

Láska je jako večernice
plující černou oblohou
Náš život
hoří jako svíce
a mrtví
milovat nemohou
 ⇑ 

Zdena Zábranská
1940 —

brnopoeticke.cz

 ⇑ 

Zeno Kaprál
1941 —

brnopoeticke.cz

 ⇑ 

Zuzana Nováková
1943 —

brnopoeticke.cz

 ⇑ 

Karel Kryl
1944 — 1994

(these are song lyrics)

ANTHEM OF THE NEW REVOLUTION

Democracy is flourishing, with the odd facial pimple:
Those who were thieving all those years now made it doubly simple,
[: Those who made lives a misery, don’t take, just give us – notice,
And those who sang about the truth are being branded traitors. :] :]

Democracy is doing well, pragmatically, without us,
We sip our beer with froth and gripes, we’ve always grumbled loudest,
[: The priest is eager for his tithes, he’s made the sky the limit,
and Forbes takes coins of every size, and feeding him’s our remit. :] :]

Democracy now rules with calm, Gott sings with Walda for ya,
At old McDonalds lardless farm our lips are smacking soya,
[: King Václav chums with wideboy scum, like two birds of a feather,
under the ruling party roof, around the trough we’ll gather. :] :]

Democracy embraces us, west-east, there’s no escaping,
All velvet kindness passed away, and broken teeth are gaping,
[: We have fine brand new harnesses, though hot under the collar
we take our stance on this and that, instead of standing taller. :] :]

Democracy is bearing fruit, of gastric ulceration,
no honesty, no rule of law, and no consideration,
[: An optical illusion then, my private view mistaken,
stomach for heart and jaws for soul, transplanted, places taken! :] :]
HYMNA NOVÉ REVOLUCE

Demokracie rozkvétá, byť s kosmetickou vadou,
Ti, kteří kradli po léta, dnes dvojnásobně kradou,
[: Ti, kdo nás léta týrali, nás vyhazují z práce
A z těch, kdo pravdu zpívali, dnes nadělali zrádce. :] :]

Demokracie prospívá, bez nás a pragmaticky,
Brbláme spolu u píva, jak brblali jsme vždycky,
[: Farář nám slíbil nebesa a čeká na majetky,
My nakrmíme forbesa, za dvě, či za tři pětky :] :]

Demokracie zavládla, zpívá nám Gott a Walda,
Zbaštíme sóju bez sádla u strejdy McDonalda,
[: Král Václav jedna parta je se šmelinářským šmejdem,
Pod střechou jedný partaje se u koryta sejdem. :] :]

Demokracie panuje od Aše po Humenné,
Samet i něha v pánu je a zuby vylomenné,
[: Dali nám nové postroje a ač nás chomout pálí,
Zaujímáme postoje, místo, abychom stáli. :] :]

Demokracie dozrává do žaludečních vředů
Bez poctivosti, bez práva a hlavně bez ohledů
[: A je to mýlka soukromá snad optického klamu
Že místo srdce břicho má a místo duše tlamu! :] :]
~~~
I THANK YOU

God, the Creator, made the stalk,
to serve my garland-making,
I give thanks for the pain I baulk,
my search, which stems from aching,
I give thanks, for the times I fail:
and turn, from strife to striving,
that I may give, be of some avail,
though sapped, beyond surviving,
I thank you, I thank you, I thank you.

I give thanks, grateful for feebleness,
to humbleness inclining,
humbly, a humble joy-bound quest,
humility past pining,
For tears, for tears I thank you too,
my open heart revealing
to the living, who yet, the living rue,
and cry for fellow-feeling,
I thank you, I thank you, I thank you.

I long, I long for things beautiful,
to ugliness indebted,
I give thanks for the conflict too,
of love, resisting hatred,
for my sweet dreams, the sleep I earn,
I give thanks to exhaustion,
to the flame flaring up in turn,
the hush of the breaking ocean,
I thank you, I thank you, I thank you

I give thanks, grateful for the thirst,
which gave away my weakness,
I give thanks, grateful for the bursts
of angst in deeds of greatness,
and that I love, and that I love,
with a heart drawn tight with pain,
my grateful thanks, lamb from above,
you did not die in vain,
I thank you, I thank you, I thank you, I thank you …
DĚKUJI

Stvořil Bůh, stvořil Bůh ratolest,
bych mohl věnce vázat,
děkuji, děkuji za bolest,
jež učí mne se tázat,
děkuji, děkuji za nezdar:
ten naučí mne píli,
bych mohl, bych mohl přinést dar,
byť nezbývalo síly,
děkuji, děkuji, děkuji.

Děkuji, děkuji za slabost,
jež pokoře mne učí,
pokoře, pokoře pro radost,
pokoře bez područí,
za slzy, za slzy děkuji:
ty naučí mne citu,
k živým, jež, k živým, jež žalují
a křičí po soucitu,
děkuji, děkuji, děkuji.

Pro touhu, pro touhu po kráse
děkuji za ošklivost,
děkuji za to, že utká se
láska a nevraživost,
pro sladkost, pro sladkost usnutí
děkuji za únavu,
děkuji za ohně vzplanutí
i za šumění splavu,
děkuji, děkuji, děkuji,

Děkuji, děkuji za žízeň,
jež slabost prozradila,
děkuji, děkuji za trýzeň,
jež zdokonalí díla,
za to, že, za to, že miluji,
byť strach mi srdce svíral,
beránku, děkuji,
marně jsi neumíral,
děkuji, děkuji, děkuji, děkuji, děkuji…
~~~
THE ANGEL

Out of a crumbling church I brought
in a box with some soap in
an angel which must have been caught
because his wings were broken
He looked upon me doting, calm,
I felt inconsequential
so I pressed something in his palm
a perfume flask, essential

[Refrain:]
Trust me, I had gone far
to ask him the question
there with the door ajar
to seek direction
what fate I have to face,
what fate I have to face

We watched the sky and it was odd
to see the birds all flying
we got debating about God
and playing soldiers, dying.
He hid his face away from me
I could not see his features
maybe he envied, quietly
seeing those flying creatures.

[R:]

While he was telling me new things
a bedroom window mission
I hammered him a pair of wings
out of brass ammunition
And so my angel I did lose
he flew away forever
my friend will make me one I chose
out of my helmet, severed.

[R:]
ANDĚL

Z rozmláceného kostela
v krabici s kusem mýdla
přinesl jsem si anděla
Polámali mu křídla
Díval se na mě oddaně
já měl jsem trochu trému
tak vtiskl jsem mu do dlaně
lahvičku od parfému

[Refrén:]
A proto prosím věř mi
chtěl jsem ho žádat
aby mi mezi dveřmi
pomohl hádat
co mě čeká a nemine
co mě čeká a nemine

Pak hlídali jsme oblohu
pozorujíce ptáky
debatujíce o Bohu
a hraní na vojáky
Do tváře jsem mu neviděl
pokoušel se ji schovat
To asi ptákům záviděl
že mohou poletovat

[R:]

Když novinky mi sděloval
u okna do ložnice
já křídla jsem mu ukoval
z mosazné nábojnice
A tak jsem pozbyl anděla
on oknem odletěl mi
však přítel prý mi udělá
nového z mojí helmy

[R:]
~~~
HIS MAJESTY HEAD-CUT

As the dim half-light flushes
the gothic hall’s insides,
the horror-stricken pushers
stare at their missal guides,
killers stand huddled tight,
seek to be blessed in turn,
by the first Knight of knights,
His Majesty – Head-cut

Satan – the Dean of Service
has a noose for a stole,
under his purple surplice,
a flask of vitriol,
sulphur stinks from brass mortars,
scenting his crimson cape,
first Knight among supporters,
His Majesty – Head-cut

Upon the stately ensign,
a guillotine enaction,
upon the barbed wire fencing,
the stench of putrefaction,
ravens flock nesting o’er the land,
The Executioner rules with iron hand.

The King kneels before Satan,
gleeful to get his sceptre,
the plebs under the plane-tree,
hang the Wise Council Chapter,
heretics crowd in hoards,
rejoice, as well they might,
first Knight among the Lords,
His Majesty Head-cut

Street-cornered on his crate,
a killer, moralising,
before the prison gates,
guards stroll by, supervising,
the forces’ armoured plates
exclaim black proclamations,
first Knight of all Estates,
His Majesty – Head-cut

O’er Seat of Government,
guillotine-themed flags gleam,
the children were content
with cornets of ice-cream,
but the Judges were not thrilled,
the kids’ ice-cream-man got killed.

A truly dreadful land,
they had you looking on
as they had writing banned,
as they gagged signs of song,
and not quite satisfied,
they made the children pray,
with his whims all complied,
His Majesty Head-cut

The Devil with a grimace,
saw each man get his share,
saw Patricidal malice,
and Fratricidal snares;
The Death’s Head Moth, alone,
flutters over that nation,
dunces encircle, prone,
His Majesty – Head-cut
VELIČENSTVO KAT

V ponurém osvětlení
gotického sálu
kupčíci vyděšení
hledí do misálů
a houfec mordýřů
si žádá požehnání
Vždyť prvním z rytířů
je veličenstvo Kat

Kněz – Ďábel co mši slouží
z oprátky má štólu
Pod fialovou komží
láhev vitriolu
Pach síry z hmoždířů
se valí k rudé kápi
prvního z rytířů
Hle – veličenstvo Kat

Na korouhvi státu
je emblém s gilotinou
Z ostnatého drátu
páchne to shnilotinou
V kraji hnízdí hejno krkavčí
Lidu vládne Mistr Popravčí

Král klečí před Satanem
Na žezlo se těší
A lůza pod platanem
Radu Moudrých věší
a zástup kacířů
se raduje a jásá
že prvním z rytířů
je veličenstvo Kat

Na rohu ulice
vrah o morálce káže
Před vraty věznice
se procházejí stráže
Z vojenských pancířů
vstříc černý nápis hlásá
že prvním z rytířů
je veličenstvo Kat

Nad palácem vlády
ční prapor s gilotinou
Děti mají rády
kornouty se zmrzlinou
Soudcové se na ně zlobili
Zmrzlináře dětem zabili

Byl hrozný tento stát
když musel jsi se dívat
jak zakázali psát
a zakázali zpívat
a bylo jim to málo
Poručili dětem
modlit se jak si přálo
veličenstvo Kat

S úšklebkem Ďábel viděl
pro každého podíl
Syn otce nenáviděl
Bratr bratru škodil
Jen motýl Smrtihlav
se nad tou zemí vznáší
kde v kruhu tupých hlav
dlí – veličenstvo KAT
~~~
MATURITY TEST

In Sunday best, confronting
the Board examination,
the cold diploma stunting
your hitherto elation,
Your placecard in your wallet,
the teachers, ceremonious,
the lie – which is your first debt,
your adult credit onus.

[Refrain:]
With joy inebriated,
only ourselves we’re fooling,
maturity-test sated,
so grown-up, done with schooling.
Dance on, my love, keep moving,
dance through the night, so surely,
your crossroads ball is proving
mature – so immaturely.

Rosettes and ribbons waving,
the band percussion’s beating,
the time for chorused raving,
militia-joining, bleating.
Now your dilemma rages,
“For or against?” now bothers,
you’re waiting, due, your wages,
like patriotic others.

[R:]

You’ll get, instead of loving,
tree-headed neo-riddles
from those who are all-knowing,
four-headed answers, fiddles.
The wine that, sparkling, swishes,
the girls’ fine robes, comprising
not children’s dreams, or wishes,
just grown-up compromising.

So dance my love, keep moving,
dance through the night, so surely,
your crossroads ball is proving
mature – so immaturely.

[R:]
ZKOUŠKA DOSPĚLOSTI

V nedělním oblečení
nastoupíš před komisi.
Studené vysvědčení
vezme, co bylo kdysi.
V portmonce umístěnka,
slavnostní učitelé
a lež – co první směnka
úvěru pro dospělé.

[Refrén:]
Opilí od radosti
si sami trochu lžeme,
že zkouškou dospělosti
opravdu dospějeme.
Tak tanči, lásko sladká,
protanči večer celý:
ten bál – je křižovatka,
dospělí nedospělí.

Na klopě vlají stužky,
z orchestru znějí bicí.
Dozrál čas pro častušky
a vstupu do milicí.
Dozrál čas dilematu:
„Být pro, anebo proti?“
Pak čekat na výplatu
jak jiní patrioti.

[R:]

Dostaneš místo lásky
od těch, kdo všechno vědí,
trojhlavé neotázky,
čtyřhlavé odpovědi.
Šumivé víno pění
a dívky oblékly si
namísto dětských snění
dospělé kompromisy.

Tak tanči, lásko sladká,
protanči večer celý:
ten bál – je křižovatka,
dospělí – nedospělí.

[R:]
~~~
MORITURI TE SALUTANT

The road is dust, and grit, and dirt down trampled, weathered,
painting gray streaks, as to your hair it clings,
[: star-journey-path, bejewelled, and stony-clasped together,
and plumed with hope, plucked out from Paegas’ wings :]

The road’s a whip, and like a lady of the street, vile,
nametags in hand, foil chaff around the waist.
[: her eyes afire with lust, heedlessly hurling meanwhile
two gladioli – fragile fronds, to waste. :]

[Refrain:]
Sergeant, sand white are the arms of Danielle,
one moment, wait! My eyes have seen too well
that long-gone moment, of obliteration,
Sergeant! Wave on, lead our initiation!
Morituri te salutant, morituri te salutant!

I took that road, went on, where on the ground saw twitching
a dove wing feathered white and churning up the sand,
[: my march played out by cannon fire, calm a-preaching,
raising the downy plumes which death portend. :]

The road is tar, and dust, and dirt stomp-hardened, draining,
a brass bee droning from a warewolf’s lair,
[: my rusty gun to lean on, hundred-year-old staining,
and white clouds, monstrous, hanging in the air. :]

[R:]
MORITURI TE SALUTANT

Cesta je prach a štěrk a udusaná hlína
a šedé šmouhy kreslí do vlasů
[: a z hvězdných drah má šperk co kamením se spíná
a pírka touhy z křídel Pegasů :]

Cesta je bič, Je zlá, jak pouliční dáma
Má v ruce štítky, v pase staniol
[: a z očí chtíč jí plá, když háže do neznáma
dvě křehké snítky, rudých gladiol :]

[Refrén:]
Seržante písek je bílý, jak paže Daniely
Počkejte chvíli!, Mé oči uviděly
tu strašně dávnou, vteřinu zapomnění
Seržante! Mávnou, a budem zasvěceni
Morituri te salutant, Morituri te salutant

Tou cestou dál jsem šel kde na zemi se zmítá
a písek víří křídlo holubí
[: a marš mi hrál zvuk děl co uklidnění skýtá
a zvedá chmýří které zahubí :]

Cesta je tér a prach a udusaná hlína
mosazná včelka od vlkodlaka
[: rezavý kvér – můj brach a sto let stará špína
a děsně velká bílá oblaka :]

[R:]
 ⇑ 

Jiří Žáček
1945 —
VERSE ON A BOARDING CARD

Who seeks to see everything will overlook the lot,
all in vain the latitudes and longitudes you’re crossing.
Haystack-sleeping beats the Ritz hotel no matter what.
Take a walk. The view’s the more engrossing.
BÁSEŇ PSANÁ NA LETENKU

Kdo chce vidět všechno, neuvidí nic,
marně překračuješ všechny rovnoběžky.
Lepší kupka sena nežli hotel Ritz.
Nejvíc vidí ti, co chodí pěšky.
~~~
IN THE CAFE

While the ice is melting in our glasses,
while we, calm, impassive faced, are phrasing
our own game of ping-pong, making pointless passes,
on the rack, our coats are mating, brazen.
V KAVÁRNĚ

Zatímco nám v sklenkách taje led,
zatímco my oba s klidnou tváří
hrajeme svůj ping-pong bezvýznamných vět,
naše kabáty se na věšáku bezostyšně páří.
~~~
SONG OF MESSY FACED MISSES

Messy faced misses
hold back without pity
Since they are their own laughing stock
They’re always seen with
girl friends much more pretty
that’s why in love they have no luck

They can be trusted
just like old cart horses
They hold you up when you might fall
They don’t want thanking
They know what the score is
lads won’t fight over them at all

Messy faced misses
never seem to matter
they’re never shown an empty seat
Sipping at life like coffee ever bitter
Resigned to
never sweeten it

They tell the mirror:
Girl you look a warning
Maybe a blind guy’s kind of treat –
They like to fret so
Fail to sleep till morning
Find life without strife incomplete

They tell you: Mister
I’ll get by unaided
So cut your soft-talk thoughtfulness
Messy faced misses
just can’t be persuaded
that they don’t look at all a mess
PÍSEŇ O ŠKAREDÝCH HOLKÁCH

Škaredý holky
ty se drží zpátky
Jsou samy sobě na posměch
A vždycky mají
krásný kamarádky
a proto mají v lásce pech

Jsou spolehlivý
jako tažný koně
Drží tě když ti hrozí pád
Nestojí o dík
Vědí že se pro ně
nebudou nikdy chlapi prát

Škaredý holky
nejsou nikdy v právu
Vypadnou vždycky z pořadí
Srkají život jako hořkou kávu
Zvykly si
Nikdy nesladí

Zrcadlu řeknou:
Holka ty máš ránu
Leda tak slepci přijdeš vhod –
Rády se trápí
Usínají k ránu
Co by byl život bez trampot

Řeknou ti: Hele
zmiz a zanech řečí
Nestojím o tvý ohledy
Škaredý holky
nikdo npřesvědčí
že vůbec nejsou škaredý
~~~
MY YETI FRIEND

Some nights I get
a yeti visitation.
Never by day does he dare come so near.
White fur aroma of far destinations.
You’ve no idea,
you’re fast asleep my dear.

Did he come walking?
Or by train intrepid?
Maybe there’s droves way out there on the prowl.
He likes to watch you,
redolent and tepid,
and greets the moonrise with a plaintive howl.

Pacing our home he finds the radio pronto,
the lamp finds scary.
He’s well known to me.
We share a silent soulful esperanto.
Sometimes I’m thinking,
am I me or he.

Some nights a yeti visit I do get
my yeti friend yet
keen to shelter here.
We share a smoke of two three cigarettes
ere his dark exit.
You have no idea…
MŮJ PŘÍTEL YETI

Někdy mě v noci
navštěvuje yeti.
Ve dne se nikdy neodváží blíž.
Bílá srst voní dalekými světy.
Ty o něm nevíš,
ty už dávno spíš.

Přišel sem pěšky?
Nebo přijel drahou?
Možná jich světem bloudí mnohem víc.
Prohlíží si tě,
voňavou a vlahou,
a potom teskně vyje na měsíc.

Přechází bytem, rádio ho vzruší,
z lampy má hrůzu.
Už ho dobře znám.
Mlčíme spolu v esperantu duší.
Někdy mám pocit,
že jsem to já sám.

Někdy mě v noci navštěvuje yeti,
můj přítel yeti
u mě hledá skrýš.
Vykouří se mnou dvě tři cigarety
a zmizí do tmy.
Co ty o něm víš…
 ⇑ 

Vít Slíva
1951 —

brnopoeticke.cz

AN ENTOMOLOGIST’S PRAYER

Celestial buzz!
It’s high time, gone I was.

By death with me,
so lessened be
scuttling and burdensome life.

— Dark in the body brews rife.
MODLITBA ENTOMOLOGOVA

Nebeský hmyze!
Je na čase zmizet.

Mnou se mnou hyň,
ať je zas míň
pinožného života.

— Tma už v těle klokotá.
~~~


My terse-oft verse of deepest snow!
Snuff the lights out, once I go.


Nejsněžnější moje básni!
Tiše potom za mnou zhasni.
 ⇑ 

František Schildberger
1952 —

brnopoeticke.cz

 ⇑ 

Jiří Dědeček
1953 —
POSTMODERN BALLADE

Gone for a few beers with my friends
after nine rounds we’d mastered
one spoke of all made well and good
and one of badly plastered.

By my right ear I took it in
by the left out I let it
feeling so far out of my depth
so’s not to have abetted.

The pub reeked of some steamy brew
some high-brow slick schlock mixer
where the young sagely dipped their heads
looking postmodernixered.

Opposite some bored pondering miss
sauce-stuffed her face with relish
and with her mouth still full, opined:
on life bedevilled, hellish.

It is, young miss, or maybe not
was my reply, swift, sporty
what on earth else could she expect
from a bloke just turned forty?

I see my life in crystal terms
like a well, appositely
drawn to the pub I take the plunge
and bottoms-up down sprightly

Thirst quenched by beer, my peckishness
fine weener-wurst assuages
smoke hangs here blue, and in the loo
the literary pages.
POSTMODERNÍ ROMANCE

Pili jsme pivo s přáteli
a po devátém kozlu
hovořil jeden o dobru
a druhý zase o zlu.

Já pravým uchem naslouchal
a ven to pouštěl levým
a mlčel jsem neb k tématu
nic podstatného nevím.

Hospodou pára voněla
z nějaké nóbl šlichty
a nad ní mládež skláněla
své postmoderní ksichty.

Naproti slečna unylá
poslední knedlík zdlábla
a s plnou hubou mínila:
život je dílo ďábla.

Třeba jo slečno třeba ne
odpověděl jsem břitce
co víc by chtěla od chlapa
těsně po čtyřicítce?

Já vidím život prostince
možná že je to studna
a tak se držím hostince
a líbí se mi u dna

Dál sedám v koutku nad pivem
a telecími párky
ve vzduchu visí modrý dým
na hajzlu literárky.
 ⇑ 

Petr Hrbáč
1958 —

brnopoeticke.cz

 ⇑ 

J. H. Krchovský
1960 —

brnopoeticke.cz

(BESTIAL TENDERNESS, 1981)

APPALLED AT THE DROPLETS THAT STAY, THE SNOW STAINING,
scared to think – bleeding on snow in this way
of when I’ll tomorrow unwrap with grin straining
the bandaged remains of my poems today

Tomorrow, ere I’ll sog hard bread, coffee-dunking,
I’ll first have to settle what I did tonight
what happened, from stains on the wrap un-debunking
– the pain that leaves feelings too dark to be light

Like an old back-to-front lead-well-read type-setter
daily I turn back the print of wounds bitten,
poems in words strangely unbeknown fourlettered
– that can be grasped only once they’ve been written…
(BESTIÁLNÍ NĚHA, 1981)

DĚSÍM SE KRŮPĚJÍ, JEŽ ZBYDOU VE SNĚHU
bojím se přemýšlet – krvácet na sníh
zítra až rozmotám při trpkém úsměvu
obvazy s otiskem mých dnešních básní

Zítra, než rozmočím ztvrdlý chléb v kafáči
musím se ujistit o dnešní noci
co bylo, přečtu si ze skvrny na fáči
– z bolesti zůstane jen temný pocit

Tak, jak čtou ze sazby pozpátku sazeči
já denně převracím otisk své rány
básně jsou v podivném, neznámém nářečí
– dá se jim rozumět jen když jsou psány…
~~~
(SHADOW WALTZING, 1982)

TODAY I FELT SO SADDENED BY WORDS I SAY
whinging how hard my life has made my bed
I took off to the graveyard, alone at close of day
to get things clear, just what it is to be Dead

I walk and think; chill and dusk creep and grow
not keen to leave I hover by the gate
anxious to see if hair-befallen snow
will melt or stay that way, I peer and wait

“Hey mister, lock-up time”, the gravedigger is there,
“even the dead want sleep, off home with you!”
meekly I turn, but where, good lord, to where?!
I head back to the graveyard avenue
(VALČÍK S MÝM STÍNEM, 1982)

BYLO MI DNESKA TAK SMUTNO Z MÝCH VLASTNÍCH SLOV
jimiž furt naříkám, jak žiju stěží
tak jsem si v podvečer zašel sám na hřbitov
abych si upřesnil, co je to Nežít

Chodím a přemýšlím; přituhlo, stmívá se
nemám se k odchodu, postávám před branou
a koukám se strachem na vločky ve vlasech
jestli v nich roztají, anebo zůstanou

Slyším však hrobníka: „Hej, pane, zamykám
mrtví chtěj taky spát, běžte už domů!“
poslušně odcházím, proboha, ale kam?!
vracím se k aleji hřbitovních stromů
~~~
(NEW WALTZES, 1984)

THEY ARE ALL BLOODSUCKING TICKS, HUNGRY, DEVIOUS
each one latched on to the ass of the previous
when the last and the first latch on it can be shown
ass-blood sucked by the first from the last is his own
(NOVÉ VALČÍKY, 1984)

VŠICHNI JSOU ZÁKEŘNÁ HLADOVÁ KLÍŠŤATA
jsou na svých prdelích vzájemně přisátá
a když se poslední na první zavěsí
pak z jeho prdele vlastní krev saje si
~~~
(MY SKULL’S SHADOW, 1990)

A HOME DARK, DARK AT HOME, A HOME STOOD QUITE ASIDE
in the dark, dark inside me; home alone
the kitten on my lap is week-long dead besides
it died of grief, two days after me gone
(MÉ LEBKY STÍN, 1990)

DŮM VE TMĚ, V DOMĚ TMA, DŮM NA SAMOTĚ
a ve tmě já, a ve mně tma; sám v domě
na klíně chovám týden mrtvé kotě
zemřelo steskem, asi dva dny po mně
~~~
(ALL IS AS WAS, 1992)

NOT THAT FAR BACK IT WAS, JUST A FEW DAYS GONE BY
in the winebar half-lit there she sat quite nearby
she had her eyes on me looked like she’d drunk too much
so I thought to myself maybe she’d have the touch
Though I was in that state when the ground moves in waves
I sat beside her asked (with a nice turn of phrase)
and with foam at the mouth much like a rabid cur
I put my palm up her skirt right up you know where
A little passively (usefully I may say)
frigidly, fixedly she kept her stare away
making out that it made no impression at all
at least to start with while sitting, before her fall
…Under the table she stayed, stockings at her knees
I stood up to drink more (one of us pleased at least)
then they took her away. Still staring open-eyed!
better a dummy, than dumbstruck and petrified…
(VŠECHNO JE JAKO DŘÍV, 1992)

BYLO TO NEDÁVNO, TEPRVE PŘED PÁR DNY
seděla opodál v příšeří vinárny
furt na mě koukala, byla dost opilá
řek jsem si, že by se snad ještě vzchopila
Ve stavu, kdy už se pode mnou motá zem
přisedl jsem si k ní (se slušným dotazem)
a s pěnou u huby jak bych měl vzteklinu
vjel jsem jí pod sukni dlaní až ke klínu
Poněkud pasivní (i to mi přišlo vhod)
lhostejná, se zrakem upřeným v jeden bod
dělala jako že nic to s ní nedělá
alespoň zpočátku, když ještě seděla
…Zůstala pod stolem, punčochy u kolen
vstal jsem a pil jsem dál (aspoň já ukojen)
potom ji odnesli. A pořád čuměla!
snad, v lepším případě, byla jen umělá…
~~~
(SWAN OR NOTHING BY JOVE, 1997)

FIVE STEPS AHEAD, FOUR BACK ALONG THE FENCE
the wind tears at me, roars: stay back, don’t dare!
– why did god send down such a pestilence
when I’m the masked ball king and hurrying there?!

That effing wind! I wish it wouldn’t squall
holding my hand tight to my mask, pained on
and through the autumn night head for my carnival
wearing my cruellest mask – now that it’s gone
(LEDA S LABUTÍ, 1997)

PĚT KROKŮ VPŘED A ČTYŘI ZPĚT JDU PODÉL PLOTU
vítr mne rve a řve: Dál nechoď, nechoď dále!
– proč právě teď bůh seslal takovouto slotu
když spěchám stát se králem na maškarním bále?!

Ten svinský vítr! Kéž by aspoň chvíli nevál
dlaň tisknu k masce, jež tak bolestně mě vězní
a dál podzimní nocí kráčím na karneval
v té nejkrutější ze svých masek – totiž bez ní
~~~
(LAST LEAF, 2003)

WHAT DID I … YUCK, CHEWED FLY, APPALLING!
half a fly on the table crawling
seeking its other half, so hopeful …
that’s such an image of me, woeful!
I watch in heartfelt aching wonder
she wants to live still! Crawling blunder
(POSLEDNÍ LIST, 2003)

CO JSEM TO MĚL… FUJ, MOUCHU V PUSE!
půl mouchy leze po ubruse
svou druhou půlku asi hledá…
to je můj přesný obraz, běda!
dívám se na ni v tklivé něze
ještě chce žít! Furt ještě leze
~~~
(OVER ONE WORLD, 2004)

FOR THE LAST TIME I’LL WAVE SWALLOWS GOODBYE
and then (for ever?) in my house up-boarded…
didn’t I love enough?! (Since I am asking, why?)
what does love mean to me! Can’t be afforded…
No poison, drop-fall, no spike in my cranium
no spattered walls from the veins I might sliver
(no fear, that I’d gnaw off my own ungainly, um…)
can love be spoken of, since I’ve outlived her?
(NAD JEDNÍM SVĚTEM, 2004)

NAPOSLED ZAMÁVÁM NA CESTU VLAŠTOVKÁM
a pak se (navždy už?) zabedním v domě…
málo jsem miloval?! (Když se teď takto ptám?)
co je mně po lásce! Co je jí po mně…
Žádný jed, žádný pád, žádný hřeb do hlavy
žádná krev nestříká po stěnách ze žil
(žádný strach, že bych si ukousnul pohlaví…)
lze mluvit o lásce, když jsem ji přežil?
~~~
(FALSE BOTTOM, 2008)

I SINK INTO MY DARK WITH BLOODSHOT EYES…
night claims it’s day? Her tales were much more tall!
but she has left now… Much to my surprise
since I’ve no door! Just my four wailing walls…
(DVOJITÉ DNO, 2008)

VPÍJÍM SE DO SVÉ TMY OČIMA RUDÝMA…
noc říká, že je den? Znám lepší lhářku!
ta ale odešla… Nechápu kudyma
vždyť nemám dveře! Jen čtyři zdi nářků…
~~~
(FALSE BOTTOM, 2009)

NO, THIS JUST CAN’T BE TOLERATED,
it’s beneath me to huff and puff,
it’s gone too far to be debated,
way past foot-put-down time: Enough!

Enough, that’s it and no more talk
or it will end in blows, bad form,
the only option is — to walk!
now, if there only was who from
(DVOJITÉ DNO, 2009)

NE, TOHLETO UŽ SNÁŠET NELZE
to už je pod mou důstojnost
to přesáhlo už všechny meze
už dávno byl čas dupnout: Dost!

Dost, a už ani slovo více
nebo to skončí neštěstím
jediná možnost — rozejít se!
teď akorát mít ještě s kým
~~~
(I WANT TO GO HOME NOW, 2011)

I WANT TO GO, I HATE THIS PLACE I’M IN
pick me up soonest now and take me home!
Yours… Stamp stuck down with a tear off my chin
Not sent. No where and who. Address unknown.
(JÁ UŽ CHCI DOMŮ, 2011)

JÁ UŽ CHCI DOMŮ, STÝSKÁ SE MI TADY
už přijeďte si pro mě, já chci domů!
Váš… Přilepil jsem známku slzou z brady
a neodeslal. Nemám kam a komu
~~~
(I WANT TO GO HOME NOW, 2011)

IF, GOD, YOU’RE THERE, DON’T MAKE ME EFFING SWEAR
the rules that you laid down are just not fair!
I wasn’t told, when on my worldward way
that I will have to go right back one day
(JÁ UŽ CHCI DOMŮ, 2011)

JESTLIŽE, BOŽE, JSI, TAK UŽ MĚ NESER
podmínky, kterýs dal, jsou prostě nefér!
nikdo mi neřekl při cestě na svět
že jednou budu zas muset jít nazpět
~~~
(I WANT TO GO HOME NOW, 2011)

I’VE SILVER PUKED AND GOLD STAYED QUIET
your gift to me, god, chokes me so!
as life goes off and down the toilet
I, cretin, hate to see it go
(JÁ UŽ CHCI DOMŮ, 2011)

VYBLIL JSEM STŘÍBRO, SMLČEL ZLATO
dusím se, bože, darem tvým!
a čím míň život stojí za to
tím víc já kretén na něm lpím
~~~
(I WANT TO GO HOME NOW, 2011)

IT SEEMS AS THOUGH I HEARD SOME KIND OF YELLING
who could it be though? – At four in the morning…
– the wind behind the house on plains up-welling
or some weird feeling I myself am spawning
With my ear trumpet raised I step out in the yard
– somebody’s crying child, a howling dog locked in?
no, this is no dog’s howl, no child’s cry, nothing hard
just my stupidity’s sky-high resounding din!
(JÁ UŽ CHCI DOMŮ, 2011)

JAKO BYCH ZASLECHL NĚJAKÉ VOLÁNÍ
kdo by to moh však být? – Ve čtyři v noci…
– snad vítr za domem honí se po pláních
snad mám jen takový podivný pocit
S trychtýřem na uchu vycházím na pavlač
– snad něčí dítě řve, či vyje v domě pes?
ne, tohle nebude psí ani dětský pláč
to jen má pitomost volá až do nebes!
 ⇑ 

Robert Fajkus
1967 —

brnopoeticke.cz

 ⇑ 

Martin Stöhr
1970 —

brnopoeticke.cz

 ⇑ 

Věra Rosí
1976 —

brnopoeticke.cz

 ⇑ 

Radek Malý
1977 —
(RÜGEN, BINZ 14.3.2001)

Dusk nears. The murky sea licks off the beach,
Under the loner’s boots the shells are breaking.
The gulls sound desperate, old, voices quaking.
Drizzle; the lighthouse blinks; Who guards the reach?

A running man, his eyes deranged with hate.
The harbour crane, asleep, on one leg prancing.
Up in the sky the sign of ruin, dancing,
white and red disco flashes oscillate.

Along the promenade the lights are snaking.
From The Savoy resounds a blue clavier,
Spa guests come down to dine, their rooms forsaking.

Soaked by the rain a girl dreams on the pier.
The sea and sand, a couple, bared, love slaking.
Dusk nears. The last remaining days are here.
(RÜGEN, BINZ 14.3.2001)

Šeří se. Kalné moře líže pláž,
Lastury drtí boty samotáře.
Křik racků zní tak zoufale, tak staře.
Mží; maják mrká. Kdo v něm drží stráž?

Muž běží, v očích šílenství a vztek.
Přístavní jeřáb spí na jedné noze.
Znamení zmaru tančí na obloze,
bílé a rudé blesky z diskoték.

Po promenádě se had světel plazí.
Z hotelu Savoy modrý klavír zní,
lázeňští hosté do jídelen vchází.

Na molu zmoklá dívka tiše sní.
Moře a písek, dva milenci nazí.
Šeří se. Zbývá už jen málo dní.
~~~
CRESCENT

The skyward assumption of some cut off nail
Spilled-tar skies keen to light-up without fail
Month after month in persistence perplexing
What keeps him going is, knowing he’s waxing

Heedless of clouds, keen to kindle the scene
And being weak, to get brighter quite keen
To live or not live, it’s hardly so taxing
What keeps him going is, knowing he’s waxing

Stumbling on spires in darkness ungiving
Weighing the pros and cons, once more, of living
To blaze the sky is the feeling he’s eyeing
And being none too bright, nightly keeps trying
SRPEK

Nanebevzatý ustřihlý nehet
chce rožnout nebe, rozlitej dehet
Měsíc co měsíc, zkouší to posté
Jen to ho drží, že ví, že roste

I když jdou mraky, chce rožnout nebe
A že je slabej, tak taky sebe
Žít nebo nežít, je to tak prosté
Jen to ho drží, že ví, že roste

Klopýtá potmě o špičky věží
Omílá znova Žít nebo nežít
Chce rožnout nebe, už pro ten pocit
A že je hloupej, zkouší to v noci
 ⇑ 

Ondřej Hanus
1987 —
SECOND EVOCATION

topsyturved loam gives up the bones it fosters
as bottom up your spadework airs the risen
through night deep down you plant the paternoster
where the tall cypress undenied held season

in bloody field dug up uncompromising
(and weeded up) by your mythologizing
you cling to clods of clay of icons breaking
the fruits to be, the seeds – in no man taking
DRUHÝ VÝJEV

zmatečná hornina se zříká koster
jak ji dnem vzhůru rýčovitě kypříš
a nocí dospod sázíš páternoster
kde býval nepochybně vrostlý cypřiš

v krvavém poli nesmlouvavě zrytém
(a zapleveleném) tvým vlastním mýtem
lepíš se jíly pobořených ikon
na paty plodů, které vzejdou – v nikom
~~~
THIRTY SEVENTH EVOCATION

once the dark nights will have fused with the bright
once the time will its purpose entertain
not to expose our skeletal remains
but to make sure white jasmine will not blight

by seeming to us like mere common blood
once clear outspoken come the words revealing
Nature to kneel before, her church revering
once we regret for coffins to use wood

once bones of words in major chords break through
once we suck them all dry the marrow gleaning
once the so longed-for stone brings closer meaning

once God, grown wholly cold, will glow anew
then kiss me so I may wake up in time
I need just you and a plain simple rhyme
TŘICÁTÝ SEDMÝ VÝJEV

až temné noci splynou s jasnými
až si čas uvědomí, že je tu
ne k odkrývání našich skeletů
ale aby nám bílé jasmíny

nepřišly samozřejmé jako krev
až zahovoří nezmatenou řečí
chrám, ve kterém se před Přírodou klečí
až na rakev nám bude líto dřev

až kosti slov se zlomí v čistý dur
až jejich morek zcela vycucáme
až přijde onen vytoužený kámen

až začne sálat Bůh, jenž vystydnul
pak mi dej pusu, ať se probudím
mně stačíš ty a jednoduchý rým
 ⇑ 

Translations ©
Václav Zdeněk Jaroslav Pinkava
1958 —

English to Czech poetry translations

FIRST

“This is a poem. Or perhaps it’s not –
A fragment, dummy, to be used, for what?”
PRVNÍ

„Tohle je báseň, ale vlastně není
Zástupný zlomek. Čemu k zastoupení?“
~~~
SECOND

“All right, this is a template – I confess.
To make new placements not be such a mess.”
DRUHÁ

„Dobrá, jde o šablonu, přiznávám.
Mně k usnadnění, redaktorským hrám.“
 ⇑